Graubünden

znak obce Maienfeld

Pravděpodobně to byli právě oni, kteří kolem pol. 13. století nechali založit téměř čtvercový hradní areál s výraznou hlavní věží. R. 1282 držel panství Jindřich z Aspermontu, v případě jeho smrtí měl hrad a panství Maienfeld zdědit jeho bratr Egilolf. Toto dědictví vstoupilo v platnost jen o dva roky později, a v r. 1295 přijal Egilolf z Aspermontu na svém hradě churského biskupa a mocný rod svobodných Pánů z Vaz, kteří tu na neutrální půdě urovnávali spor. V raném 14. století vznikla obytná místnost v 5. poschodí hlavní věže, jenž obsahuje dodnes ještě zachované nástěnné malby. Ty jako svědkové rytířské a dvorní kultury středověku ukazují scénu z bible, ale i z všedních dnů, pod tím je zobrazeno vinobraní, rvačka v hostinci a jeden rytířský turnaj.

R. 1338 prodali Páni z Aspermontu velkou část svých panských práv v Graubündenu, ponechali si ale Maienfeld. Panství se objevuje však již v r. 1342 v písemých pramenech jako vlastnictví Pánů z Windeggu, kteří pocházeli z oblasti Walensee. Jan z Bodmannu, zeť Hartmanna z Windeggu, prodal Maienfeld r. 1355 za 5 600 zlatých hrabatům z Toggenburgu. Jako značně kuriózní lze považovat důkaz, že Toggenburgové zaplatili za stejný objekt o čtyři roky později ještě jednou, tentokrát hrabatům z Werdenberg - Sargansu. Není jasné, zda měli právo léna nad Maienfeldem nebo mohli uplatňovat jinak své nároky. Od r. 1359 se ocitá hrad v každém případě pevně v toggenburských rukou. Nyní se zahájil rozvoj hradního osídlení a opevněného městečka, neboť hrabata často sídlila na hradě a vystavila zde několik důležitých dokumentů.

Poslední hrabě z Toggenburgu, Bedřich VII., nechal vybudovat podle pozdějších svědectví jedno dodatečné obytné křídlo, tzv. "Neue Schloss". Když on v r. 1436 umřel, bydlela jeho žena ještě několik měsíců na hradě, do té doby, než bylo v dědickém dělení přiřknuto rodině z Brandisu a z Aarburgu. V r. 1446 mohl odkoupit Wolfhard z Brandisu od druhé větve - Aarburgů jejich část na Maienfeldu, a uzavřel r. 1477 spojenectví se společenstvím "Zehngerichtebund", které se vytvořilo na dřívějším panství Toggenburgů. Páni z Brandisu ustanovili lidi z měšťanských rodin jako kastelány na hradě a podporovali Maienfeld různými osvobozujícími glejty.

Ve Švábské válce v r. 1499 ocitlo se jejich panství však přímo na frontové linii. Dne 7. února otevřeli město blížícímu se císařskému vojsku, ale již o šest dnů později se přiblížili vojenské oddíly Svazu (Bündner), vyplenily město, dobyly hrad a odvedly svobodné Pány z Brandisu jako své zajatce do Churu. Vlivem války se rodina dostala do velkých dluhů, které se snažila splatit prodejem Maienfeldu. Sám císař se velmi zajímal o zdejší majetky, přesto po vyjednáváních trvajících dlouhá léta získal panství v r. 1509 Trojspolek. Prodejní cena činila tehdy 20 000 zlatých. Hrad byl nyní sídlem zemského správce.

Velký požár města v r. 1622 přečkal beze škody, ale jen o dva roky později byl zapálen rakouským vojskem. Po skrovných opravách, jenž po požáru následovaly, sídlili tu na hradě až do doby kolem r. 1700 ještě různí fojti. R. 1799 zde kvartýrovala francouzská vojska, která velkou část dřevěných obložení a částí ztopila. Od té doby pokračoval rychlý úpadek stavby, r. 1807 získala obec Maienfeld zříceninu, ale brzy ji prodala (r. 1837) zase soukromé osobě.

Některé části dispozice byly později zbourány a nahrazeny novostavbami. Kromě jiného zmizely kolem r. 1860 zbytky tzv. "Ženské věže", pozdně středověkého válcového bastionu v jižním nároží hradu. Hlavní obytná věž dostala v r. 1906 novou střechu, r. 1968 byl celý hradní areál naposled dále prodán, byla v něm vybudována restaurace a mezi roky 1972 až 1973 byl proveden také archeologický výzkum.

Hranolová obytná věž čtvercového půdorysu o straně 12,5 metru, dodnes dosahuje výšky 28 m a má stále 6 podlaží. Vysoce umístěný vstup věže, s tloušťkou zdiva 2,5 m, je vyzděn v úrovni 3. poschodí. 

zpět na mapu Landquart