Graubünden

Okres Maloja - HRADY
CELERINA / SCHLARIGNA    
historické městečko a zřícenina kostela sv. Jana
lokace :   46°30'48.59"S /  9°52'11.81"V

znak obce Celerina / Schlarigna

                                  

 
 

 

 

 
Městečko Celerina / Schlarigna je umístěno na okraji údolní roviny, v místech kde řeka Flaz (tekoucí z průsmyku Bernina) se spájí s řekou Inn. Toto místo je nejširší částí horního Engadinu. Oblast Celeriny je považována za nejslunečnější část horního Engadinu. Proto se jí také někdy říká Sluneční královna u Sv. Mořice, nebo také Ledové slunce Evropy. Na rozdíl od svého slavného souseda, sv. Mořice, si Celerina udržela ve svém centru mnoho historických staveb, datovaných až na počátek 17. stol.
 
Je složena z tzv. Haufendorfů, což jsou nepravidelně, neplánovaně a poměrně blízko zhuštěné zemědělské dvory, seskupené kolem centrálního náměstí v Celerině / Schlarigně a samoty Crasta (dnes část Cresta).
 
Městys má tři kostely. Malý románský kostelík v části Cresta, gotický kostel sv. Jana a barokní Bel Taimpel (1669) v centru Celeriny.
 
Osídlení v dnešním místě městečka Celerina je poprvé písmen uvedeno již v r. 1139. Další přímá zmínka o Celerině (současný název) pochází z r. 1313, avšak pod rétorománským Schellarin. Ale již v r. 1320 je zmíněna v churských pramenech jako "in loco Celarine" (lat. cellarium – sklep, resp. sklepní klenba). Z toho lze také usuzovat, že ve středověku zde mělo patrně sklady zásob biskupství z Churu, což se odráží i v symbolice znaku Celeriny. Mlýnské kolo pak odkazuje na možnost zpracování plodin v místních mlýnech. Kde tyto mlýny stály, dnes již asi nezjistíme. Červená barva je pak spojena s erbovním šperkem kostela sv. Jana. Tímto názvem byla obec označována až do r. 1943, kdy byl název změněn na Schlarigna / Celerina. V r. 1950 byla obec pojmenována opět na Celerina / Schlarigna.
 
Jádro obce je složeno z typických engadinských domů z přelomu 16. a 17. stol. V r. 1730 čítala vesnice, a k ní patřící oblasti, 1 600 trvale žijících obyvatel, což bylo zatím největší množství sečtených usedlých obyvatel v této oblasti.
 
Kdysi zemědělská vesnice se v posledních několika desetiletích změnila ve významné rekreační centrum. Protože zde nejsou zastoupeny velké a luxusní hotely, poskytuje Celerina spíše rodinné ubytovací kapacity formou středních až spíše malých hotýlků a hostinců, které nabízí hlavně místní kulinářské speciality. Hojně jsou zde zastoupeny sezónní nájemní domy a byty. Díky tomu je zde dobré zázemí pro klidné ubytování rodin s dětmi a starších turistů. Hlavní turistickou sezónou je léto (červenec a srpen) a zejména zimní období. V letním období si zde lze užívat hlavně pěší turistiku, horolezectví a poslední dobou oblíbenou horskou cyklistiku. V okolí je možnost relaxace u golfu či plavání, bezmotorové nebo motorové plachtění. V zimním čase je to pak skandinávské nebo alpské lyžování, bruslení, curling, sportovní bobování či sáňkování (dráhy v délce 4,3 km). Posledně jmenované je zde zastoupeno věhlasným Cresta závodem. Celerina leží v samém srdci lyžařské oblasti Corviglia/Marguns, která zde nabízí v až 80 km upravených sjezdovek, spíše známých jako Sv. Mořic.
 
V Celerině se každoročně konají v srpnu mezinárodní jazzové a bluesové festivaly na nejvyšší evropské hudební úrovni.
 

Kostelík sv. Jana
Reformovaný kostel sv. Jana je švýcarská Národní kulturní památka. Kostel stojí na mírném skalnatém hřebeni, uprostřed staletých údolních naplavenin řeky Inn a tvoří nepřehlédnutelnou významnou dominantu Celeriny a celého okolí. Současně je i jejím nezaměnitelným symbolem. Areál kostela je tvořen menším románským kostelíkem a pozdně gotickou zvonicí, vystavěnou v r. 1478 v místě o 500 let starší kaple. Románský (menší) kostel je jednolodní a jednoapsidová stavba s ručně malovaným dřevěným plochým stropem a významnou freskovou výzdobou na stěnách. Dominantní hranolová zvonice vyhořela v r. 1682 po zásahu bleskem a nebyla již nikdy obnovena. Kostel je využíván ke kulturním účelům.
 
Závod Cresta Run
Počátky závodu Cresta sahají až do na konec 19. stol. Již tehdy provozovaný sáňkařský závod místních lidí ze sv. Mořice a Cresty byl pojmenován dle cíle Cresta Run a s touto dnešní částí Celeriny je dodnes spojený. Závod tohoto typu nebyl a není nikde jinde na světě oficiálně dosud provozován. Tato jedinečná sportovní disciplína je provozována v zimním období v čistě přírodních podmínkách, na přírodním ledu a sněhu. První závod byl pořádán v zimním období na přelomu let 1884 a 1885. Byl uspořádán Brity seskupených kolem majora W. H. Bulpettse a dosud je tradiční řečí závodu angličtina. Z počátku byla také otevřena otázka účasti žen při závodu, ale kvůli údajně jejich velkému objemu poprsí (aerodynamickému odporu) a prý také kvůli snadné zranitelnosti této části ženského těla, byla účast žen na závodu vyloučena. Bohužel dodnes nebyl tento zákaz zrušen a tak je místo na závodu stále vyhrazeno jen mužům. V době konání II. a V. zimních olympijských hrách ve Sv. Mořici, byl tento Cresta závod využíván jako propagační a demonstrační závodní disciplína. Někteří závodníci tohoto sportovního podniku dokonce svých zkušeností využili ke své mezinárodní sportovní kariéře v "gravitačních" sportech, jako např. trojnásobný mistr Evropy Nico Baracchi. Vrcholem závodu je „ Grand National". Vítězem tohoto závodu byli např. Nino Bibbia (Itálie), Franko Gansser (Švýcarsko), nebo lord Wrottesley (Irsko), který zde zvítězil dokonce osmkrát.
 
Max. délka dráhy je 1 214 m, výškový rozdíl činí 157 m. Sklon trati od 1 do 8,7 m, resp. 1 až 2,8 výškových metrů na délkový metr. Trať probíhá mezi Sv. Mořicem a Celerinou (Crestou), ale v protikladu k olympijskému bobování ve Sv. Mořici má spíše rodinou (recesistickou) tradici. Existují dva různé starty. „Top" (plná délka dráhy) a „Junction" (o třetinu zkrácená). Začátečníci smí startovat jen z pozice „ Junction". Je zde deset zatáček, mezi nimiž je také již proslavená (dříve zlověstně) „ Shuttlecock" („Péřový míček"). V tomto místě je spíše profil dráhy široký a podobný nahoře otevřenému písmenu "U". Proto zde sáňky snadno opustí dráhu a vylétnou ven. Tento profil také neumožňuje dobře kontrolovat rychlost a sáně. Dopadová plocha je proto tedy navíc doplněna o balíky slámy. Závodníci, kteří zde opustí dráhu, jsou poté přijati do tzv. „ Shuttlecock Clubu", jehož vrcholem je každoroční "Shuttlecock dinner". Závodník, který vyletí v zatáčce danou sezónu jako poslední, se stává prominentním členem tohoto klubu (jednoročním prezidentem klubu) s povinností uspořádat pro ostatní výše zmíněnou večeři. Mezi známé a prominentní osobnosti této povinnosti patřili například princ Constantin Liechtenstein, Gianni Agnelli, Gunter Sachs, sir Dudly Cunliffe - Owen, Rolf Sachs, lord Dalmeny, hrabě Luca Marenzi, Marc M. K. Fischer, lord Wrottesley nebo Sven Ley.
 
Na trati lze dosáhnout rychlosti až 140 km/h. Průměrná rychlost v závodech dosahuje cca 90 km/h. Traťový rekord z místa startu "Top" je 50,09 vteřiny a od r. 1999 jej drží Brit James Sunley.
 
Sezona začíná podle počasí kolem vánoc a končí koncem února. Pravidelní závodníci se mohou ucházet o " Tréninkové dny".
 
Nedaleko nalezneme věž Spaniolu s horolezeckým kostelíkem a hřbitůvkem
 
 

 
 

zpět na mapu okresu Maloja