Graubünden

Okres Moësa - HRADY
MESOCCO   , 
zřícenina hradu upravená na pevnost
lokace :     46°22'48.89"S /   9°13'58.03"V

znak obce  Mesocco

                                  

    

 
 
Hrad se nachází nad stejnojmennou obcí Mesocco v kraji Misox, v nižší části údolí. Kdysi se jednalo o nejvýznamnější pevnost celého údolí, do současnosti se však z ní zachovaly pouze části konstrukcí. Na základě její strategicky důležité polohy nad cestou do San Bernardina bylo skalní návrší opevněno již v době románské.
 
Ve středověku nechali zřídit hrabata ze Saxu svou novou pevnost, která jim poté sloužila po další cca 3 stol. Zdá se tedy, jako by se postupně změnil hlavní účel hradní dispozice, totiž přestal fungovat jako útočiště pro obyvatelstvo z okolního prostoru. První zmínky o místní šlechtě se objevují v průběhu 12. stol., jenž byly spojené se vzestupem jedné z místních rodin - baronů ze Sax Misoxu. Saxové byli spřízněni s rodem Udalrichingů, i starým rodem vévodů z horní Recie a pravděpodobně také s rodem Torre, pány z údolí Blenio. Vzestup moci panů ze Saxa byl možná díky oblíbenosti u císaře Fridricha Barbarossy, kterému sloužily se svou družinou v druhé polovině 12. stol. Jejich vzestup začal ve 13. stol., když získali nezávislost a územní suverenitu v údolí řeky Mesolcina, kde stály jejich různé hrady, zmíněny tehdy byly Norantola, Fiorenzana, Santa Maria di Calanca a San Vittore. Koncem 13. stol. se jejich moc rozšířila i přes průsmyk Svatého Bernardina, což vedlo k několika válečným konfliktům v oblasti Recie. I přes možnou snahu o spojenectví z r. 1380, stali se páni ze Saxu dokonce dědici baronů z Belmontu, jejichž pozemky se nacházely mezi městy Flims a Ilanz (na vysočině spolku Bund). Zlatý věk pro rod Sax Misox bylo na konci 14. stol., po jmenování Alberta ze Saxu do hodnosti hraběte, který se zmocnil území Blenio (dočasně) a zejména Bellinzony.
 
Podle zachovaných zpráv z r. 1400 byly provedeny značné práce k rozšíření dispozice. V té době byl vybudován velký palác v severozápadním rohu a okruh hradeb byl zesílen jednak předsunutými věžemi, novým ochozem vysunutým na krakorcích a cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocasů. Zavraždění Alberta v r. 1406 přineslo ovšem pozvolný úpadek. Skutečně to pouze přineslo napětí proti milánskému vévodovi a kantonům centrálního Švýcarska, jakož i touhu po nezávislosti zdejšího obyvatelstva, které bylo podporováno členy Šedého spolku, a současně i pomalý úpadek moci Saxů. V jedné smlouvě, která byla podepsána v r. 1479 mezi rodem ze Saxu a Šedým spolkem, bylo umožněno hraběti Janu Petrovi ze Saxu, odvážně se vzepřít vévodovi z Milána a odrazit jeho moc. Přestože Jan Petr viděl, jak jeho moc upadá, rozhodl se prodat své panství. Milánský vévoda měl bezprostřední zájem na zdejším území, proto poslal svého zástupce, jímž byl Giacomo Trivulzio, italsko-francouzký velitel vojska.
 
Trivulzio získal hrad v r. 1480, což vedlo ke zmatku mezi místními obyvateli, kteří se nechtěli poddat novému majiteli. Nakonec musel až zásah smírčího soudu uklidnit Švýcary, resp. jejich víru, v r. 1481. Hrad Mesocco zažil pak ještě několik hodin slávy, když Giacomo Trivulzio nechal provést nezanedbatelné práce na stavbě. V r. 1496 byl hrad kvůli zvýšení obranyschopnosti vybaven novými děly, která se krátce nato v r. 1499 v průběhu tzv. Švábské války velmi osvědčila. R. 1526 byl zbourán "Graubündenský" hrad navzdory námitkám Švýcarů a sídlo vrchnostenské správy bylo přesunuto do paláce rodiny Trivulzio ve městě Roveredo. Od té doby je hrad zříceninou. Na úpatí skalního návrší s hradem stojí kostel sv. Marie (Santa Maria del Castello), jenž byl na konci 15. stol. zapojen do hradního komplexu.
 

další foto hradu a kostela Santa Maria del Castello zde (klikni)
 

 
Úplně první konstrukcí, která byla na zdejším návrší vystavěna, byla již začátkem středověku – nejpozději však koncem 7. stol., stavba tzv. Opevněného kostela. Podle nalezených zbytků pochopitelně vznikla domněnka, že toto místo se zdálo být velmi snadno hájitelné, a tak bylo obydleno již v prehistorické době. Opevněný kostel se skládal z kostela, který byl zasvěcený sv. Corpophoru, ze hřbitova a z obvodové zdi, která měla sloužit zdejšímu obyvatelstvu v době války jako útočiště. Kolem r. 1000 byla opuštěná a chátrající stavba přeměněna do podoby hradu, trvale obydleného neznámou šlechtickou rodinou. V průběhu téhož století byl kostelík sv. Corphphora nahrazen novou stavbou a vedle něj zřízena samostatně stojící zvonice. V průběhu následujícího století bylo přidáváno další opevnění hradu a byla vybudována mohutná strážní věž (12. stol.), zesílena obvodová hradba, vztyčena první obytná budova (13. stol.) a několik dalších hospodářských staveb. Stavba dalších budov a různých dílen značně zmenšila plochu vnitřního nádvoří, které původně poskytovalo přístřeší obyvatelstvu v případě války. Tyto přístavby byly, jako téměř celý prostor, používány hradním pánem.
 
V blízkosti kostela sv.Carpofora původně stála nějaká stavba, kde pravděpodobně sídlil kanovník hradu. V přízemí se nalézala pekárna, o čemž svědčí zbytky jedné velké pece. Kostel sv.Carpofora se nachází uprostřed vysvěceného pozemku, jehož součástí, neznámo však kde, kdysi byl také hřbitov s několika náhrobními kameny. Kostel se zataženou apsidou dovnitř byl vystavěn na téměř pravoúhlém půdorysu, mimo objekt rotundy stojí osamoceně štíhlá zvonice pocházející z 11.stol. Fresky uvnitř stavby, s nichž do dnešní době zbylo pouze několik stop, zatímco o několik desetiletí dříve byly ještě dobře viditelné, pocházejí patrně z 15.stol. Dnešní kostel situovaný v západní části, stojí na základech jiné kaple z raného středověku, jenž byla vybudována v 6.nebo 7. stol. a byla objevena teprve v průběhu vykopávek. Uvnitř prostorné plochy nádvoří stojí základy další stavby ohrazené zdí téměř čtvercového půdorysu, která původně byla hradním jádrem.
 
Od hradního kostela sv.Marie stoupá stará cesta až do jádra pevnosti, která zaujímá celé uměle srovnané skalní návrší. Působivá zřícenina je tvořena hlavně troskami obraných budov vystavěných v posledním desetiletí 15. stol. Mezi jiným jsou však poznat také zbytky staveb pocházejících z doby raného středověku a proto vzhled současného hradu je průhledem celou jeho pohnutou historií. Horní hrad je ohrazen jednou mohutnou obvodovou zdí, která přesně kopíruje nepravidelný tvar skalního návrší. Do dnešní doby zachované hranolové a víceboké věže byly vystavěny koncem 15. stol., ve stejném čase jako značná část obvodové hradby. Ve vnitřních prostorách věží se nacházejí stísněné zaklenuté místnosti, vybavené štěrbinovými střílnami pro malorážní hákovnice. Dobře konzervovaná je brána v jihozápadní části obvodové zdi. Kdysi byla vybavena padacím mostem, po němž se návštěvník dostal na věž u vstupu, která měla štěrbinové střílny pro lepší obranu vodního příkopu vylámaného ve skalním podloží. Uvnitř věže se přístupová cesta lomí v pravém úhlu doleva a dříve než dosáhne vnitřního nádvoří prochází druhou bránou. Kolem průchodu obvodovou hradbou a věže, která z kurtiny vystupuje svou hmotou, přesahuje korunu zdiva ochoz vysazený na kamenných krakorcích, po kterém zůstalo jen několik trosek.
 

Zřícenina hradu Mesocco stojí na vrcholku impozantního skalního návrší, které strmě klesá do údolí, přístup je možný pouze úzkou šíjí na západní straně. Tímto průchodem vede i stará cesta, která dál pokračuje do průsmyku sv. Bernardina, Bellinzony a do oblasti Lombardie. Bohužel stavba nové dálnice zaklíněná do údolí Mesocca zničila nenávratně původní divoký vzhled krajiny. Jedinou výhodou bylo to, že současně se stavbou magistrály se uskutečnily i vykopávky v západním části úpatí kopce. V průběhu vykopávek bylo objeveno množství artefaktů ze zaniklého obydleného místa z doby prehistorické a především zbytky opevnění z raného středověku. Podle všeho také v době, která předcházela dobytí římským vojskem, byla využita výhodná poloha náhorní roviny Mesocca, kvůli možnosti obrany. Tak byla v následujícím období plocha využita pro stavbu mohutné pevnosti. Nálezy z vrcholku hradního návrší ukazují, že na ploše pozdější středověké pevnosti stálo již v dávných dobách pravěké obydlí.

Hrad v Mesoccu je chráněn ze tří stran příkrými skalními stěnami. Pouze od severovýchodu, na straně obrácené k údolí, proti toku řeky, sestupuje úbočí mírněji. Právě v tom místě bylo možné vybudovat přístupovou cestu, která mohla být chráněna bočním postřelem. Původně se vstupovalo do hradu v severní části dispozice po staré silnici, která vedla kolem kostela sv. Marie, jenž stál již na pozemku předhradí a byl ohrazen obvodovou hradbou. Koncem 15. stol., bylo naposled provedeno zesílení opevnění, takže hradní návrší bylo s předhradím spojeno do jednoho celku, kostel sv. Marie byl zahrnut do opevnění stavbou mohutné obvodové hradby. Vývoj palných zbraní v 15. stol. donutil majitele k výstavbě opevnění, jenž by chránilo stavbu před ostřelováním a obléháním dělostřelectvem. Hrad bylo nutné chránit před děly, jenž by případní obléhatelé mohli postavit na sousedním návrší, vzdáleném sotva 100 metrů. R. 1500 tvořilo obranu hradu značné množství vojenské výzbroje - hmoždířů, dalších palných zbraní středního kalibru a krátkého dostřelu a čtyř houfnic velkých ráží. Z této doby zůstaly do současnosti zachovány jen nepatrné trosky těchto opevňovacích prací.
Vnitřní nádvoří nepravidelného šestibokého tvaru je zajímavé pro svou prostornost. Ve středověku bylo téměř celé nádvoří zastavěno různými budovami, po kterých nám dodnes zbylo jen volné prostranství s četnými zbytky základů. Na základě listiny z 15. stol. lze docela přesně stanovit rozsah této výstavby. Vlevo od brány se nalézala kovárna, zatímco protáhlý okraj zřízený na východní straně u obvodové zdi, napravo od vchodu, zaujaly pravděpodobně stáje. Stavba vybudovaná na čtvercovém půdorysu v jihozápadní části nádvoří, z níž se zachovalo nyní pouze několik stop v základech, sloužila s velkou pravděpodobností jako lázeň. Komplex budov přiléhající k severovýchodní obvodové hradbě byl využíván jako sýrárna, slévárna a dílna. V jedné budově byla ve skále vyhloubena cisterna, která je udržována neporušená až do našich dnů. Podél úseku hradeb v severozápadní části dispozice se nacházela další řemeslná dílna.
Nejstarší část představuje mohutná věž vystavěná z pravoúhle otesaných kamenů, uspořádaných přesně ve vrstvách. Na začátku minulého století stála věž ještě ve své plné výšce, ke snížení došlo později. Přístup do věže byl umístěn v úrovni 1. patra, dosud je v průčelí patrné schodiště, které umožňovalo přístup do věže. Přímo k rohům hlavní věže byly napojeny obvodové zdi. Na severní straně se nalézají jedny dveře, které ústily do vnitřního dlážděného nádvoří, kde byla  cisterna na vodu. Uvnitř jádra hradu jsou zbytky několika obydlí, jenž byly přistavěny k vnitřnímu líci hradby a byly vybudovány v různých stavebních etapách. Starší stavby pocházejí ze 13. a 14.stol., se nacházejí v jihozápadní části. Za obytnými místnostmi jsou zbytky dýmníku, jedné kuchyně s ohništěm a jedné pece sousedící se spižírnou. Kromě toho je zde záchod s dvěma výklenky pro sezení a zbytky jednoho schodiště. Velká budova, která je dosud patrná, byla vystavěna kolem r. 1400 v severozápadní části hradního jádra. Tento palác má tři podlaží s prostorným sálem a komíny, jeho stěny jsou zdobené freskami. Několik zbytků maleb, které pocházejí ze začátku 15. stol., může návštěvník obdivovat v přízemí. Zřícenina hradu v Mesocca byla restaurována v letech 1925 až 1926, bohužel při té příležitosti nebyl proveden důkladný archeologický průzkum a tak zůstaly mnohé nejasnosti o vývoji jeho architektury. Nynější zřícenina imponuje návštěvníkům především kvůli svému mohutnému systému obrany. Nelze přesto opomenout, že hrad který se postupně změnil v nedobytnou pevnost, byl původně také centrem feudální a správní moci, kde současně sídlilo i panstvo z Mesolciny.
V okolí nalezneme nejblíže zříceninu hradu Norantola v obci Cama
 

 
 

zpět na mapu okresu Möesa