Okres Imboden - HRADY

znak městečka Rhäzüns

Nad levým břehem Rýna stojí hrad Rhäzüns, jenž nese svůj název po přilehlé vsi na přístupové cestě. Ačkoliv současný hrad byl vystavěn na přelomu 12. a 13. stol. lze předpokládat, že zužitkoval ve svých základech zdivo staršího sídla buďto útočištného nebo obranného charakteru, postaveného zde na počátku středověku. Tento „nový“ hrad se stal pak na 1000 let významným feudálním sídlem. Jeho staviteli byli pravděpodobně Páni z Rhäzüns, jenž patřili k vůdčím rodům v této části Rýna. První písemné zmínky o Arnoldu z Rhäzüns jsou datovány do let 1137 až 1139. Písemně je hrad připomínám poprvé až v r. 1282. Postupně se v jeho zdech vytvořilo hospodářské centrum rozsáhlého dominikálu tohoto rodu. Vydáváním různých listin a výnosů na hradě z něj Páni z Rhäzüns vytvořili navíc i středisko jejich administrativy. Například zde byly potvrzeny v r. 1343, v místě zaniklého předhradí, smlouvy o míru mezi klášterem v Disentis a rychtářem z Glaris. Ve 14. a 15. století byli Páni z Rhäzüns počítáni mezi nejvlivnější rýnské rody. Svým hospodařením a nákupy nových pozemků vytvářeli nejednou neshody a závist mezi okolní šlechtou. Nejvyššího vrcholu své moci dosáhl rod po r. 1400 za Oldřicha II. a jeho potomků. Společně s opatem z Disentis byl jeho syn spoluzakladatelem Horního spolku, neboli Ligy Graubündenu. Jiří Brun z Rhäzüns, poslední z jeho potomků, se v r. 1450 přidal ke spolku urozených pánu, Ligy Noire (Černých). Tím se tento rod zapletl do Schramské války, což mělo za následek, že se v r. 1452 hněv prostého lidu otočil také proti němu. Podle jedné slavné legendy, kterou následně převzalo i několik kronikářů, odvezl Jiří část svého majetku do Valendas a zde uspořádal obrovské hody, čímž si přízeň lidu naklonil opět na svou stranu. V jedné dlouhotrvající veselici se nakonec všichni zase sbratřili .... Po smrti Jiřího na počátku r. 1458 došlo k dlouhotrvajícím dědickým sporům mezi hrabaty z Zollernu a z Werdenbergu - Sargans. K rozhodnutí smírčího soudu došlo až v r. 1461, jenž dominikál rodu Rhäzüns přiklepl rodu Zollern. Ti své nové panství v r. 1473 prodávají se všemi právy Konrádu z Marmels (ze Svišťů). V r. 1499 byl hrad v době Švábské války obsazen vojsky Horního spolku. Po smrti Jana z Marmels v r. 1553 do konce 16. stol. se zde pak střídali další majitelé a jsou to právě oni, kteří sídlu vtiskli konečnou podobu. Nakonec bylo do r. 1695 sídlo v rukou rodu Planta - Wildenberg. Když si Rakousko na sklonku 17. stol. silou přivlastnilo práva na část území Graubündenu, bylo původní panství rodu Rhäzüns spravováno administrativně jeho úředníky, což také v podstatě zabránilo spojení území Graubündenu s republikou Trojspolku. Díky této administrativě také mohlo Rakousko přímo zasahovat do dění spolku Graubünden. Kolem r. 1800 propukají zmatky, které hrozili přerůst v lidovou revoluci. Rakousko však vedlo i nadále správu území v konzervativním stylu. V r. 1809 je však donuceno se vzdát svých práv na toto území ve prospěch Napoleona a dne 29. 12. 1810 je vše oficiálně předáno Francii. Po pádu napoleonského císařství v r. 1814 se veškerá území vrací zpět Rakousku, ale již o rok později vídeňský sjezd jej převádí na kanton Graubünden. Formálně veškerá práva přechází na kanton až v r. 1819. Dnes je hrad v soukromých rukou.

Celé jádro hradu stojí nad strmým srázem, spadajícím téměř kolmo do Rýna. Při bližším pohledu na areál hradu, zvláště z ptačí perspektivy, nám ihned musí být jasné, že původní hrad měl rozsah podstatně větší. Když byla na konci 16. stol. zahájena kompletní přestavba hradu, bylo již několik budov ohroženo zřícením, protože nebyly založeny na pevné skále, ale na morénovém okraji útesu. Proto se později východní část hradu sesula do údolí Rýna. Těmto okolnostem musela nakonec ustoupit i hlavní hradní věž. Hradní terasa je oddělena od okolí hlubokým příkopem, pravděpodobně uměle zvětšeným a předním vyhozeným valem. Dnešní vstup do hradu je veden bránou v jihozápadní části jádra a rampou, jež byla nasypána v pozdějších dobách. Původní vstup byl však veden přes most nebo násep ze dna příkopu z čela hradu. Současný vzhled pochází z přelomu 16. a 17. stol. a tak je těžké rozeznat středověké zdi, které jsou ukryty zejména v základech dnešních budov. Přesto lze rozpoznat v obvodové zástavbě pozůstatky původní středověké brány, střílny pro tehdejší palné zbraně, nebo ostění starých oken. Vnější úprava zdiva a zvláště pak ta vnitřní, podtrhuje význam tohoto feudálního sídla, jak po stránce umělecké, tak po stránce dějinné a kulturní. Ještě dnes je velké množství sálů a pokojů vymalováno dekorem a barvami ze 16. nebo 17. stol. Do dnešní doby se zachovala branská věž, vnější brána, část obvodové hradby, starší obytná budova, mladší obytná budova, schodiště a kaple.