Graubünden

Okres Inn - HRADY
TARASP   
jeden z nejstarších zachovalých hradů v zemi
lokace :  46°46'44.04"S / 10°15'41.69"V

znak města Tarasp

                                  

 

 

 

    foto vnitřní prostory (klikni)

 
V Dolním Engadinu máme jedinečnou možnost se výjimečně dotknout staré kolonizované krajiny na levé straně údolí. Svahy na pravém břehu Innu jsou naopak pokryté rozlehlými lesy, mezi nimiž jsou roztroušená drobná lidská sídla na horských terasách. Na této straně leží největší sídlo Tarasp, dnes rozdělená obec, v jejímž středu stojí středověká pevnost téhož jména. Hrad Tarasp stojí na skalnaté kopci, kde dříve stávalo slavné opevnění Rétů. Ze všech ještě dnes obyvatelných graubündenských hradů je Tarasp hradem, na němž se dochovalo nejvíce středověkých prvků a hmoty. Před r. 1900 byl hrad v tak politováníhodném stavu, že restauratérské práce prováděné mezi lety 1910 až 1914 neodvratně způsobily vážné škody na různých částech stavby a jeho interiérech. Přesto se pokusili restaurátoři zachránit, co bylo možné a díky tomu je dnes zachován i jeho původní vzhled. Kromě zřícených střech muselo být renovováno téměř všechno. Před zahájením prací byly navíc pořízeny podrobné výkresy originálních konstrukcí.
V protikladu k jiným graubündenským hradů, bráno dle archeologické roviny a dle data vzniku, patří Tarasp k nejstarším hradům v zemi. Hrad se v textech objevuje již v 11. stol. Datum jeho výstavby je ale nejasné. Je možné, že již v 10. stol. byl položen jeho základ. Název Tarasp pochází z latinského "terra aspera" (divoká země). Pokud bychom dle názvu měli usuzovat, tak byl vystavěn v divoké a nepoddajné krajině. Toto také odpovídá informacím z nejstarších dokumentů, že hrad Tarasp byl postaven v údolí Venosta bohatým baronským rodem ze severní Itálie, který kolonizoval zdejší pozemky v Engadinu na konci 11. stol. Jejich plánem bylo nepochybně v této málo obydlené krajině vytvořit centrum své zdejší vlády o určité důležitosti. Z tohoto důvodu zde také muselo být postaveno správní sídlo, které dosáhlo svého vrcholu ve 12. stol. Tento baronský rod disponoval pozemky nejen v údolí Venosta, ale také na jihu Tyrol, ve Valteline a také v Bavorsku. Kvůli jejich správě brali do svých služeb četné a místní ministeriálské rody. V těchto službách pak nacházíme mocné rhätienské rody, jako například pány z Marmels. Jeden z tohoto baronského rodu, Eberhard z Tarspu, byl zakladatelem a patronem kláštera založeného kolem r. 1090 nedaleko Scuolu (a také hradu Tarasp), jenž byl v letech 1149 až 1150 přeložen na Marienberg jako benediktýnské opatství Oldřichem IV. z Taraspu. Současně se ve stejné době panství Tarasp muselo bránit na jedné straně mocenskému tlaku churského biskupství, které chtělo pod svým vlivem sjednotit oblasti Dolního a Horního Engadinu, a na straně druhé tyrolským výbojům vedených z dolního toku Innu. V r. 1160 předal Oldřich IV z Taraspu celé panství církvi jako důkaz své víry. To se však nelíbilo jeho synovci Gebhardovi, který to chápal jako zbytečné rozhazování rodinného majetku a hrad obsadil. Biskup z Churu však urychleně přispěchal se svým vojskem a s pomocí svého strýce Engina z Matche hrad oblehl. Po delším obléhání se musel Gebhard vzdát, ale vznikla mezi oběma stranami dohoda. Gebhardovi byl hrad ponechán jako biskupské léno a v případě že nebude mít potomky, bude část hradu přenechána do užívání biskupa. Biskupské právo na hrad tedy bylo plně zachováno. Po vymření baronů z Taraspu v r. 1170 za nejasných okolností, ale patrně v rámci dědičných práv, přešlo jejich léno na pány z Reichenbergu, kteří se tou dobou v údolí Venosta usadili. Noví majitelé biskupskými právy pohrdali a tak v r. 1239 prodali hrad hrabatům z Tyrol, kteří jim jej jako své léno předali okamžitě zpět. Reichenberští užívali toto léno na Taraspu jen krátce. Ani Tyrolští si svých zdejších výhod neužívali dlouho, hlavně protože Dolní Engadin patřil churskému biskupství. Následovaly prudké boje mezi biskupstvím, Tyrolským hrabství a Švýcarským spolkem o nadvládu nad tímto územím. Na konci 13. stol. získal hrad rod z Matsche, patrně nějakou pozemkovou výměnou. Rod z Matsche byl jednou z bočních větví vymřelého baronského rodu z Taraspu. Z počátku Egino a Oldřich z Matsche drželi svůj významný majetek společně a ustanovili zde společného purkrabího. Bylo také dohodnuto, pokud by jeden ze dvou bratranců zemřel, jeho část majetku přede na zůstavšího člena rodu. Vzájemná nedůvěra ale způsobila, že již r. 1297 si panství rozdělili.
 
Když poslední dcera a dědička hradního pána uhořela při hradním požáru, patřil hrad od r. 1464 Rakouskému hrabství, které z počátku do neutěšeného stavu mnoho neinvestovalo.  V 15. stol. byl hrad rozsáhle opraven, zvětšen a přestavěn jako hraniční pevnost. Ještě dnes z tohoto období zdobí zdivo paláce říšská orlice a nápis "Hie Estereih" (Zde Rakousko). Rakousku patřil hrad až do počátku 18. stol. R. 1761 byl založen vědci a intelektuály tzv. Helvétský spolek, volající po politických změnách. R. 1789 vypukla ve Francii revoluce a dávala tak naději na úspěch i lidem ve Švýcarsku. Rok poté propukly na celém území nepokoje s cílem větších práv prostého lidu a v r. 1798 vše vrcholilo revolucí za podpory Francie a vyhlášením Helvétské republiky s „Napoleonskou ústavou“. Republika se ale brzy zhroutila v nové občanské válce, která byla ukončena až samotným zásahem Napoleona a přijetím mírné, federální ústavy. Na zbytcích Helvétské republiky vznikl nový kanton Graubünden, kterému byl také mimo jiné předán v r. 1803 do správy hrad Tarasp. Mladý kanton však neměl dostatek peněz na údržbu hradu a tak jej prodává r. 1829 za 500 franků jednomu soukromníku ze Scuol. Sídlo pak často střídalo své majitele a do jeho údržby se mnoho neinvestovalo. V r. 1859 jej získala za 1 200 franků rodina Planta ze Samedanu, která tehdy provedla alespoň částečnou opravu střech. Za každého z majitelů došlo k drancování hradu, zejména jeho inventáře, který byl odvážen na vozech a prodáván obchodníkům s uměním. Další použitelné části opevnění byly rozebírány vesničany na topné dřevo nebo rozebírány jako druhotný stavební materiál. Části zdiva byly také roztloukány na spravování okolních cest.
 
V takto neutěšeném stavu si jej všiml v r. 1900 drážďanský průmyslník Dr. Karel August Lingner, který jel na léčebný pobyt do Taraspu. Po návštěvě hradu byl jeho stavem natolik rozhořčený, že se jej rozhodl koupit za 20 000 franků. Tímto krokem byla zahájena rozsáhlá obnova a rekonstrukce Taraspu pod vedením profesora Rudolfa Rahna, tehdejšího nejlepšího odborníka na středověké hrady. Aby byla doplněna vnitřní stylová výbava paláců, bylo od místních patriotů a od sousedních šlechtických rodů z Tyrol vykupováno dřevěné obložení a nábytek. V bývalé hradní zbrojnici nechal Lingner také instalovat velké koncertní varhany. Podle jeho představ měl být Tarasp tzv. Hrajícím hradem. Varhany jsou mistrovské dílo od varhanáře Jehmlicha z Drážďan. V letech 1993 až 1994 byly dodnes fungující výrobní firmou kompletně restaurovány a od té doby jsou v letních měsících při koncertech používány. Lingner ochraňoval také okolí hradu (hradní vrch a jezero). Nechal zde vysázet přes 1 000 stromů a vybudovat vlastní silniční síť, aby zde mohl jezdit vlastním automobilem. Protože v Graubündenu do r. 1925 existoval všeobecný zákaz jízdy automobilů, dal Lingner své auto přepravit potahem koní od zemské hranice až na Tarasp, aby zde na svých pozemcích mohl jezdit. Bohužel Lingner nemohl v době rekonstrukce na hradě bydlet a slavnostního otevření se ani nedožil, protože zemřel náhle dne 5. června 1916. Jeho sličná manželka, jež chtěla v hradních komnatách otěhotnět, od té doby již nikdy na hrad nevstoupila.

V závěti odkázal Lingner poslednímu králi Saského království Bedřichu Augustovi III. Ten však tento dar odmítl a nabídl jej Lingnerovu příteli a umělci velkovévodovi Ernestu Ludvíkovi z Hesenska a Darmstadtu na Rýně. Ernest Ludvík, stejně jako jeho syn Ludvík se svou chotí princeznou Margaret, tento zámek miloval a po celá léta udržoval. Po smrti princezny v r. 1997, převzali majetek děti Mafalda, Jindřich Donatus, Elena a Filip. Tomuto rodu patří hrad a příslušné zboží do dnes. Do r. 2008 se o hrad starali s vlastních zdrojů, ale od tohoto data musela být uzavřena mezi rodem z Hesenska a obcí Tarasp obchodně právní smlouva, která umožňuje obci, za vyplňování ročního deficitu údržby, využívat některé části hradu ke svým účelům. 

Poloha hradu na izolovaném skalnatém kopci, neodpovídá klasické konfiguraci terénu platné pro graubündenské hrady a pevnosti. Architektonický sloh Taraspu je dosti robustní oproti běžným rétským půdorysům. Jsou zde zastoupeny samozřejmě také hlavní pevnostní prvky jako opevněný přístup, předhradí, jádro hradu a palác, ale jeho dispozice je přizpůsobena poloze a terénu. Vše je poskládáno po jednoduché spirále, jdoucí od první brány až po obytné budovy na vrcholu skalnatého masivu. Předhradí a horní hrad je celkem rozdělen na tři části, jejichž dnešní vzhled je výsledkem vývoje v celé řadě prošlých století.
Opevnění přístupu na patě kopce bylo zajištěno první bránou, která dnes neexistuje. Dále se pokračovalo obranným koridorem, na jehož vnějším okraji stála hradba se střílnami a dvěma půlkruhovými flankovacími věžemi. Tato část Taraspu pravděpodobně pochází z doby kolem r. 1600 a měla nepochybně ztížit útok v tak neklidných dobách jako, byl přelom 16. a 17. stol. Přehradí je rozloženo na severní terase hradního kopce. Na údolní straně je chráněno strmými skalnatými svahy, jejichž nepravidelné okraje jsou obroubeny hradbou. Vstup jednoduchou kulisovou bránou je flankován střeleckým ochozem v přilehlé hradbě. Za bránou stojí na levé straně tzv. Schilderhaus a pochází z počátku 16. stol. Dalším objektem je zde mohutná prachárna z r. 1716. Z vnitřní strany předhradí je také dobře patrný otevřený, ale zastřešený střelecký ochoz. Co se ostatních budov týká, tak byly buďto postaveny v současné době, nebo byly v novověku přeměněny.
Z předhradí stoupáme další hranolovou bránou podél hradby se štíhlou hranolovou baštou, ke kapli, kde cesta končí v kulisové bráně ze 16. stol. Objekt kaple byl začleněn do systému obrany hradu, zejména její apsida tvoří z vnější strany hradby vystouplou půlkruhovou baštu. Přestože vnitřní výbava pochází ze 17. stol., její zdivo bylo vystavěno počátkem 11. stol. Výmalba apsidy, jež se dochovala již jen ve zlomcích, byla provedena po r. 1100. Přilehlá štíhlá "kostelní věž" je svým typem výjimečná a skutečně jedinečná. Svými pěti patry a barokní cibulí tvoří druhou dominantu hradu. Tloušťka zdiva a půdorys jsou v zajímavém kontrastu se sousední kaplí. Pravděpodobně stejně jako kaple byla vystavěna v 11. stol. a měla sloužit také k obraně hradu.
 
Jádro hradu dnes vypadá jako jednolitá kompaktní hmota, obklopená obvodovou hradbou, jejíž průběh sleduje okraj vrcholu skály. Průchodem další bránou na východě a klenutým průjezdem se dostaneme na vnitřní nádvoří, které je dokola lemováno vestavěnými budovami. Zde jsou také uchovány pravděpodobně nejstarší zbytky nízké okružní hradby. Tuto hradbu lze datovat až do 11. stol., stejně jako základy hradů Sagogn a Nivagl, díky archeologickým vykopávkám. Jádro hradu, které bylo v 16. a 17. přestavováno a většina budov byla zvětšena, pochází ze 13. a 14. stol. Toto platí hlavně pro mohutný hranolový donjon, jehož výstavba je dle mnohých důkazů kladena dokonce před 13. stol. Přestože je jeho dnešní vzhled skromný a prostý, svou kompaktností a velkolepostí okouzlí toto dílo ze 13. stol. každého návštěvníka. Horní hrad je však poznamenán častými renovacemi na konci středověku a z počátků moderní doby, kdy byly do dolních podlaží vestavěny klenby, nová skosená okna a horní přistavěná patra obložena dřevem. Části původní hradby jádra dle starých rytin z r. 1520 však kdysi vyčnívaly na přístupovou hradbu. Budovy jádra hradu byly omítnuty bílou omítkou a bohatě erbovně zdobeny. Část této výzdoby byla patrná ještě před započatou obnovou po r. 1900 a byla datována do 15. stol. Některá tato výzdoby byla v tomto sanačním procesu restaurována a dnes je naštěstí ozdobou původně vybledlých a holých fasád. 
 

Zásobování vodou bylo vždy vážným problémem pro většinu hradů na vysokých skalnatých polohách. U Taraspu bylo toto zásobování zajištěno v centrální části do skály vysekanou cisternou, která byla v 18. stol. zrušena. Další dvě cisterny byly vysekány také vně obvodové hradby u paty skály. Tyto byly používány hlavně v době míru.

V okolí se nachází zřícenina hradu Steinsberg a věž v Ardez.
 

 
 

zpět na mapu okresu Inn