Graubünden

Okres Inn - HRADY
TSCHANÜFF  (Ramosch)   
zajímavá zřícenina hradu
lokace :    46°49'58.70"S /  10°22'33.12"V

znak obce Ramosch

                                  

 

 

       

 

Den 12. 3. 1256 je považován jako datum založení hradu Tschanüff. Tento den povolil hrabě Menhard I. z Görz a Tyrol rytíři Nannesu z Ramosche stavbu zdejšího hradu. Tehdy zde zcela jistě hrad jako takový ještě nestál. Zda byl později vystavěn na alodium (statek nebo půda bez lenního poplatku) v místě staršího opevnění, nebo se vrátil opět v léno, protože páni z Ramosch byly již ve 12 stol. uváděni jako ministeriálové biskupství v Churu a pánů z Taraspu a okolní krajina jim patřila, dnes nevíme. V každém případě hrad byl dostavěn již na lenní půdě churského biskupství a Nannes a jeho bratr Jan byli tímto aktem současně také leníky tyrolského hraběte. Výstavbou nového opevnění v Tschanüff si hrabě Meinhard zajistil strategickou pozici v Engadinu, neboť toho času mu náležel prakticky celý Dolní Engadin. Hrad a náležité rozsáhlé panství bylo nyní spravováno z Tschanüff , kde také trvale Ramoschští sídlili.

Nutno ještě zmínit, že rod z Ramosch také platí za zakladatele hradu "Serviezel", jehož základy při obci Ramosch ještě dnes lze navštívit. I toto byl důležitý strategický kontrolní bod, protože zde se údolí řeky Inn, kolem Seraplana a Martinsbrücku, velmi zužuje a naopak kolem Ramosch se zase kotlina rozšiřuje. Toto místo je proto typicky nazýváno také "Platta Mala", ve smyslu "špatně průchodný". Název "Serviezel" pak pochází patrně ze "Serra = přehrada". Hrad v Tschanüff byl pak stavěn jako nové sídlo, nebo také jako "Nový dům".
Dne 19. 8. 1317 si Nannes a Jan z Ramosch rozdělili své společné léno. Následníci Jana, synové Konrád a Schweiker, se dostali v pol. 14. stol. do sporu, jehož příčina je nám dnes neznáma. Vše bylo urovnáno až za asistence vévody Leopolda Rakouského. Součástí smíru se však Konrád a Schweiker museli zavázat vévodovi a jeho bratrům Rudolfu a Albrechtovi, že budou v rakouském služebním vztahu a že jiným pánům nebudou sloužit. Současně i jejich hrad bude Rakousku stále otevřený. Pokud by se tak nestalo a pokud by další spory přetrvávali, bude podíl Schweikera převeden na Rakousko. Příslušný dokument byl vypracován v Bolzánu dne 26. 4. 1365. Skutečný mír však nad Tschanüff  nepanoval dlouho a již brzy se opět rozhořela bratrská nenávist do té míry, že nakonec došlo k bratrovraždě a Schweiker musel r. 1367 prchnout. Nyní byl Tschanüff bez pána. Rakousko v té době vedlo válku v Itálii a obdrželo vojenskou pomoc od Oldřicha z Matsche. Protože zavražděný Konrád z Ramosch byl ženatý s Markétou z Matsch, získal jako odměnu za tuto službu od vévody právě Oldřich. Ten pak přenechal 17. 2. 1369 tento majetek svému synovci, synovi Konráda a Markéty. R. 1372 se svých nároků na majetek ve prospěch syna zřekla také i jeho matka Markéta.
Jak již bylo výše uvedeno, hrad byl postaven také na biskupské půdě a byl zatížen i biskupským lénem, které bylo propůjčeno hraběti Meinhardu I. Rakouský "vpád" do Dolního Engadinu v podstatě udělal čáru přes plány biskupství v Churu. Hlavně jim přestávaly proudit do pokladny peníze. Proto v r. 1394 biskup Hartmann žádal zpět panství s hradem v Tschanüff a nutil rod z Matsche k finančnímu odškodnění. V r. 1395 přerostl tento spor do otevřeného střetnutí. Nejdříve fojt z Matsche vydrancoval okolí Tschanüff a biskupství v následné reakci vyslalo své vojenské oddíly přes Vintschgau, které hrad oblehly a dobyly. Přestože ještě v r. 1403 Rakousko potvrdilo Oldřichu z Matsche jeho lení práva, hrad zůsstával i nadále v rukou biskupství. Spor se protahoval až do r. 1415 kdy se rýsovala mírová dohoda. K definitivnímu urovnání došlo ale až v r. 1421 výrokem smírčího soudu v Bolzánu, kterému předsedal arcivévoda Ernst. Výsledkem bylo že Tschanüff, Steinsberg v Ardezu a Greifenstein při Filisuru byly přiřčeny biskupství. Současně však hrad v Tschanüff musel zůstat "otevřen" pro Rakouskou stranu a páni z Matsch dostali od biskupství odškodnění. Od r. 1421 tedy na hrad dosazoval svého fojta biskup v Churu. Nejčastějším zástupcem biskupství byli rody Porta (1421), Mohr (po r. 1475), Vanzun nebo Zun (1585) a Planta.

Slepičí válka
V podstatě předchozí události byly příčinou Švábské války. Císař Maximilián I., nástupce Bedřicha III., zavádí v r. 1493 tzv. Německý říšský řád, který platil ve všech právních sporech a každému soudci nařizoval, jak má nahlížet na soudní pře. 16 hlavních soudců muselo také pobírat služné, a proto byly vybírány peníze – soudní příspěvky. Již dříve, za Bedřicha III., byly k udržování zemského míru, např. k potlačování loupežnictví, vytvořen vojenský spolek za tímto účelem udržovaný. Tento spolek měl název Švábský spolek. Maximilián nyní žádal Švýcary, aby tyto požadavky bezpodmínečně uznali a připojili se ke Švábskému spolku. Švýcaři si však ne všechno nechali od německého císaře nařídit a s novým zákonem nesouhlasili. V prosinci 1498 Maximilián nařídil Tyrolsku stavět zemskou hotovost a 25. března 1499 vtrhlo císařské vojsko v síle 8 000 mužů pod vedením kapitána z Böls do Dolního Engadinu. Z okolí Tschanüff bylo do zbraně postaveno jen 1 000 mužů. Vědomi si obrovské přesily, neodvažovali se začít nerovnou bitvu a raději volili ústup. Pamětliv činu Barta Guglielma, čtyři muži (Parcival Gervada, Joh. Jiří, Jog. Manharda a další neznámí bojovník) se rozhodli prudce zaútočit proti šikům nepřítele. Když si proklestili cestu až ke korouhvi, jenž také roztrhali, byli na místě pobiti. Jejich oběť však byla zbytečná. Kvůli nedokonalému obklíčení začali engadinské jednotky ustupovat a nakonec i utíkat. Anselm Mohr, tehdejší purkrabí na hradě, raději pevnost zapálil, aby nepadla do rukou císařských vojáků a nemohla být pak použita proti nim.
Tschanüff nyní již podruhé padl za oběť plamenům, ale byl brzy poté znovu obnoven. Anselm z Mohru byl jako žhář "chastlan da Tschanüff " zbaven svého úřadu a kolem r. 1533 propůjčil tehdejší biskup Pavel hrad lénem Janu ze Zun (Vonzun) nebo Enziovi z Ardezu. Toho času ovlivňovali cizí mocnosti dění uvnitř Švýcarska, hlavně Francie a Rakousko se Španělskem. Podle tehdejších hospodářských hodnot patřilo Švýcarsko za tranzitní zemi. Pro Rakousko a Španělsko mělo nad míru velkou důležitost zejména pro obchod s obilím. Tato skutečnost platila dvojnásob pro Graubünden. Pokud by došlo ke zbrzdění tohoto obchodu a tranzitu, nastaly by oběma zemím velké komplikace. Naproti tomu Francie nabízela žoldákům nejen z Graubündenu možnost vstupovat do cizích vojenských služeb, což přinášelo také nemalé zisky. Graubünden stál nyní před rozhodnutím, zda uzavřít s oběma stranami spojenectví, nebo stát zcela stranou od cizích vlivů, což se jevilo jako výhodnější řešení. Toto dilema nakonec rozdělilo společnost na dva tábory, francouzský a rakousko-španělský. Reformovaní kazatelé se jako první pokusili tuto krizi řešit a vliv cizí moci potlačit. Radili proto "Graubündenu", aby jejich země zůstala nezávislá a neutrální a potom z této pozice jednat. Nakonec, při příležitosti jednoho shromáždění tří členů Spolku v Davosu, bylo odsouhlaseno spojenectví s Francií. To však spustilo povstání v Engadinu, které vycházelo hlavně z panského rodu Planta v Zuoz. Tento rod byl nejvíce propojen s Rakouskem a příklonem k Francii byli právě oni nejvíce hospodářsky omezeni.
Od vesnice k vesnici chodili odpůrci francouzského spolku a podpláceli a přemlouvali poslance sněmu k hlasování pro jejich věc. Toto spojenectví muselo být rozvráceno za každou cenu i třeba násilím. Jeden Bergelský (Cativoti) a jeden z Horního Engadinu (Gianut Tönet Biffrun) díky svým názorům si získávali mnohé stoupence. Dostali se také též do Tschanüff. Zde sídlil také správce a delegát pro sněm v Davosu, který zde obhajoval prodloužení spojeneckých svazků s Francií. Po návštěvě obou agitátorů musel tehdy prchnout. Kdysi museli rolníci odvádět vždy nějaké poplatky nebo desátek. Z historických pramenů dnes víme, že někdy v této době postupně tyto poplatky Engadinští poddání odmítali platit. Nakonec pouze na panství Tschanüff byly tyto poplatky vybírány násilím hradním kastelánem Steuernem. Když biskup Tomáš z Planty, nástupce biskupa Pavla a Luciuse, dne 28. 4. 1565 zemřel, začal v Churu "boj o ornát" mezi kanovníkem Beatem z Porty a veleknězem Bartolomějem ze Salis. Toto biskupské losování a nepřítomnosti Jana Jindřicha Enzia, využili Tschanüffští ke starému zúčtování a současně se i oni chtěli zbavit neúnosných poplatků. Tak vzalo r. 1565 16 mladých a místních lidí hrad ztečí a po třetí jej zapálili. Dobytí hradu však nezůstalo pro ně bez důsledku. Spolkový sněm v Davosu si vyžádal ostrý trest. Oni pak museli hrad na svoje náklady znovu vystavět. Když vezmeme v úvahu, že v poměrech těch časů disponovali velmi nuznými prostředky, bylo to pro ně velmi tvrdé břemeno. Namáhavou a tvrdou prací byl hrad potřetí znovu obnoven, ale uplynulo mnoho času, nežli opět v plné kráse začal ovládat své okolí jako biskupské správní centrum celé oblasti Dolního Untergadinu.
Ve "spolkových zmatcích" byl hrad dne 2.8. 1622 od Glaruského regimentu, který tou dobou údolím táhnul, znovu vypálen. Poté byl znovu obnoven, ale již jen do provizorního stavu. Od té doby již nesloužil jako plnohodnotné biskupské správní centrum. Cestovatel, historik a kronikář Nikolin Sererhard navštívil hrad v r. 1760 snad ještě neporušený. Bohužel však nepopisuje, v jaké stavební kvalitě byla obnova provedena. Od 18. stol. hrad byl nevyužíván a stále více pustl.
V Historickém životopisném lexikonu Švýcarsko od A. Mosera je uvedeno, že biskup Dyonis z Rostu se nemohl rozhodnout pro další výstavbu v areálu hradu, kvůli mohutnému sesuvu půdy, kdy zanikla část západní strany hradu. Biskupství si však stále ponechalo svá práva a lenní poměr rodu Planta, stejně jako na Steinsbergu, přetrvává až do dnešní doby. Badatelé Poeschel a Hauswirth však tvrdí, že biskupství kvůli nebezpečí dalších sesuvů hrad již neudržovali a r. 1870 jej prodali (někdy je také uváděno 1780 - ?).
 
Areál hradu je tvořen jádrem s hranolovou věží, obytným palácovým křídlem a hospodářskou budovou. Vše je obehnáno obvodovou hradbou. Na jihu leží předhradí, taktéž obehnané hradbou o rozdílné tloušťce. Obě části byly spojeny branou, kterou se vcházelo na nádvoří jádra hradu průjezdem s klenbou. Četné spáry ve zdech a rozdílná struktura zdiva nás odkazuje na časté přestavby a různé stavební etapy.
.
K nejstarším částem patří zbytek zdiva hradby na jihovýchodě hradu, jenž patrně vznikla již před r. 1200. Hranolová věž na severu pochází až z první pol. 13. stol. Do stejné doby lze zařadit i mohutnou vnitřní štítovou zeď a část jižního obytného křídla domu na předhradí. Hranolová věž je dochována stále ještě do výšky pěti pater. Hlavní vstup byl umístěn ve čtvrtém patře na jižní straně. Zachovalo se několik střílen a otvory ve zdivu pro trámy na úrovni čtvrtého patra a zbytky přilehlé neobvykle tlusté, možná štítové zdi. Protože zdivo této hradby není se zdivem věže svázáno, musí být zřejmě mladšího data. Jižní věž, taktéž hranolová stavba, byla přístupná zřejmě z hlavní věže. Valené klenby v dolních patrech jsou částečně zřícené. Na třetím patře byl jeden průchozí sál s trámovým stropem a nad ním byla střecha se střílnovými vikýři. K jižní věži se připojuje přes masivní zeď obytné křídlo domu s bránou z 15. stol., jehož vnitřní prostory byly přístupné z nádvorního průčelí budovou na severní straně, z níž se zachovaly již jen některé části zdiva. Jižní křídlo domu z 15. stol. bylo uzavřeno na západě starší štítovou zdí s tloušťkou okolo 3 m. V době rozvoje palných zbraní byla patrně zesílena na dvojnásobnou tloušťku. Společně obě zdi tak tvoří jeden masivní věžovitý blok bez vnitřních prostor. Západně od hlavní věže byl postaven dvoupodlažní palác z doby okolo r. 1500. Badatel Poeschel se domnívá, že zde stávala kuchyně nebo kovárna s obytným horním podlažím. Na vnější straně budovy se dochovaly zbytky sgrafita. Přilehlá hradba s jedním okenním otvorem ukazuje původní průběh západního opevnění, zaniklého sesuvem.
V okolí nalezneme zříceninu hradu San Peder
 

 
 

zpět na mapu okresu Inn