Graubünden

Okres Maloja - HRADY
CASTELMUR, TURRACCIA a MÜRAIA   (Promontogno, Bondo) 
zřícenina hradu s mohutným donjonem a údolní uzávěra
lokace :    46°20'22.76"S / 9°33'42.99"V

znak města Bondo

                                  

 

 

 

 

 

 

další foto pro údolní uzávěru Müraia (klikni)
 
Zřícenina hradu a uzávěry údolí v obci Castelmur se nachází na přírodním skalním hřebeni, na území městečka Bondo, v oblasti Bergell švýcarského kantonu Graubünden. Zřícenina Castelmur leží přesně nad vesnicí Promontogno na přirozeném skalním hřebeni, který je oddělen od údolí Vicosoprana hlubokým údolím sahajícím k městečku Bondo. Dispozice je dnes přístupná z kantonální silnice, ale je nutné odbočit těsně před tunelem, který byl vylámán pod hradním návrším.
 
V rétském soupisu říšských majetků z r. 831 byla uzávěra údolí "Castellum ad Bregalliam" poprvé uvedena jako léno jakéhosi Konstantina. R. 960 přešel Bergell směnným obchodem s císařem Otou I. do majetku biskupství v Churu. V listině z 20. října 988 byla výměna s císařem Otou III. potvrzena. Pevnost "Insuper bergallium cum castellum" zde byla výslovně uvedena. Také později z průběhu 11. stol. existují potvrzení týkající se celého údolí s hradem, kostelem a celní stanicí. Kolem r. 1121 se hrad násilím stal vlastnictvím rodu z Chiavenny. Papež Kalixt II. vyzval dvakrát churského biskupa, aby příslušníky své diecéze v Chiavenně donutil k vrácení majetku. Z listiny o uzavření míru mezi biskupstvím a městem Como z r.1219 vyplývá, že uzávěra údolí na hranicích oblasti spadala ještě pod Churskou pravomoc.
 
Páni z Castelmuru se objevují listině poprvé v r. 1190, tehdy byl v listinách zmíněn člen rodu jménem Albert de Castello Muro. Ministeriální rod se nazýval podle svého sídelního hradu, který drželi pouze jako léno a hlídali údolí na příkaz churského biskupství. V r. 1271 je písemně uveden biskup Jindřich z Castelmuru. Kolem r. 1340 zastavil biskup Oldřich hrad za 200 marek na rodinu Planta. V r. 1393 vyplatil biskup čtvrtinu sumy, přesto musel hrad kolem r. 1410 dát do zástavy Jakubovi Paruttovi z Castelmuru. K r. 1430 je podle písemných pramenů na hradě Castelmur sedící Ondřej ze Salis - Soglia. R. 1490 předal biskup Ortlieb hrad doživotně do majetku Michaela Pfannholze a jeho ženy a dcery. Rodina se však musela zavázat, že bude o svěřený majetek pečovat a nebude ho dál dávat do zástavy. V 15. stol. ztratil hrad svůj vojenský význam. R. 1538 podává zprávu kronikář Tschudi, že hrad byl opuštěn a rozpadal se. Kdy přesně skončilo osídlení Castelmuru, není v žádných záznamech uvedeno. Giovanni de Castelmur (1800 až 1871) na příkaz měl nechat opravit zříceninu a také dal kolem r. 1845 vybudovat kostel Nossa Donna.
 
Dispozice hradu a uzávěry údolí Castelmur se člení do značné míry do třech rozdílných prvků, které byly jen částečně dohromady sloučeny. Na nejvyšším místě opevněné dispozice stojí věž zvaná Turraccia. Stojí na zcela horní terase se širokým zaobleným koncem skály do současnosti stojí trosky jedné obytné hranolové věže s půdorysem o rozměrech přibližně 11,5 x 11,5 metrů. Zvýšená poloha maximálně využila široký rozhled nad celým údolím. Je zajímavé, že s prostřední úrovní hradu nebyla žádným způsobem spojena (hradbou, ochozem ani příkopem). Ve střední části rozsáhlé skalní dispozice, na protáhlém středním stupni skalního hřebene, jsou zbytky feudálního středověkého hradu a kostel Nossa Dona (sv.Marie).
 
Do dnešní doby se zachovala mohutná hranolová obytná věž, obvodová hradba a vedlejší budovy. Pětipatrový donjon byl vystavěn kolem r. 1300. Byl založen na čtvercovém půdorysu o straně 12 metrů, tloušťka zdí v základně dosahuje 2,4 metru. Vysoce položený vstupní portál do věže je umístěn ve východním průčelí v úrovni druhého patra a byl původně přístupný pouze po vnějším dřevěném schodišti vysazeném na konzolách. Ve třetím a čtvrtém patře je po vnější fasádě veden šikmým směrem odtah otevřeného komínu. V 3. patře západní stěny jsou situovány dveře, které vedly na balkón nebo do sousední budovy. Na jižním průčelí věže je umístěn vstup na obranný ochoz, jenž vedl kolem celé věže, jehož otvory po nosných dřevěných konzolách jsou ještě dodnes patrné. Obytná věž byla ve středověku patrně krytá jednoduchou stanovou střechou.
 
Hradní dispozice byla původně ohrazena obvodovou hradbou, která přesně kopírovala nepravidelný tvar skalní plošiny. V její jižní kurtině byla proražena jednoduchá kulisová brána. Západním a východním směrem od věže stojí zbytky zdí vedlejších budov, které svou hmotou přímo navazovaly na boční průčelí. Na západním a východním konci hluboko ležícího skalního sedla, v severní části hradu, se nacházejí zbytky jedné „traverzy“, která sloužila k obraně hradu. Po kdysi stojících budovách se však v terénu nezachovaly jakékoliv zbytky.
 
V nejspodnější úrovni byla postavena uzávěra údolí a "uzávěra" staré obchodní cesty zvané "Muraia". Na terase nad roklí říčky Mera tvoří tak nejsevernější a nejhlubší část dispozice. Na západní a východní straně stála kdysi pravděpodobně 3,7 metru tlustá zeď s bránou. Na údolní straně se zachovaly zbytky hradebního ochozu. Západní zeď se postupem doby celá rozpadla. Téměř 50 cm hluboké kapsy ve východní bráně sloužily patrně k zasunutí příčných dřevěných závor. Horní uzávěra je tvořena hradebním ochozem, který spočíval částečně na pilířích a valeně klenutých římsách. V severní části náhorní plošiny lze nalézt ještě zbytky později vybudované obvodové zdi. Na terase byly v r. 1920 nalezeny zbytky římských budov, které patřily podle Antoniova itineráře k římské stanici na silnici zvané "Murus", která sloužila pravděpodobně k opevnění údolí.
 
V okolí můžeme navštívit věže Senwelenturm a Salisturm v obci Vicosoprano a zříceninu hrádku Casaricc.
 

   
 

zpět na mapu okresu Maloja