Graubünden

Okres Moësa - HRADY
TORRE BOGGIANO   (Roveredo) 
zbytek signální věže (hradu)
lokace :   46°13'52.35"S /   9° 8'15.53"V

znak obce  Roveredo

   

 

     

poutní kostel P. Marie pod hradem  
Jižně nad Roveredem na skalním návrší, na výstupu do průsmyku sv. Joria se nacházejí zbytky čtyřboké hranolové věže se střílnami, které byly obnoveny v r. 1964. Na kraji hradní dispozice se nacházejí nevysoké zbytky obvodové hradby.
O historii hradu a jeho stavebním vývoji se v pramenech nezachovaly žádné zmínky. Na rozdíl od ostatních feudálních hradů v údolí Mesolcina, které se všechny nacházejí poblíž  aglomerací, jsou zbytky věže Boggiano situovány na vysoké skalní ostrožně nad obcí Roveredo, proto daleko od všech obytných míst. Název hradu Boggiano byl přepisem nějakého rétského kronikáře ze 16. st. Ale jinak se do současnosti nezachovala žádná listina ani jiná zmínka o hradu, jeho stavebním vývoji či jeho majitelích. Také neexistuje žádná zmínka týkající se nějakého šlechtického rodu, který by v okolí používal predikát z Boggiana. Hradní návrší poskytuje dalekosáhlý rozhled po okolní krajině, bez problému lze přehlédnout celou dolní část údolí. Z tohoto důvodu se často spekuluje, že opevnění nelze považovat za hrad, nýbrž že Boggiano bylo pouze nějakou hlásnou věží, odkud páni ze Saxu - majitelé údolí Mesolcina, mohli nechat strážit celé okolí v době války. Ani moderní vědecké závěry však nedospěly k jednoznačnému vysvětlení funkce zdejšího opevnění. Osamoceně stojící hrad, se vstupem z pustého údolí Traversagna, spíše naznačuje, že byl vystavěn na vymýceném návrší v období vrcholného středověku, když se zdejší končiny začaly hospodářsky rozvíjet. Pouze archeologické výzkumy by mohly vydat podrobné informace o době, v které věž Boggiano mohla vzniknout. Stavitelé hradní dispozice jsou nám také neznámí. Lze se jedině domnívat, že pochází z konce středověku. Pevnost pravděpodobně patřila hrabatům ze Sax-Misoxu a byla obnovena a rozšířena za vlády Alberta ze Saxu kolem r. 1400, když se jeho suverénní území rozrostlo až na druhou stranu průsmyku San Jorio. Podle střílny, která se do dnešních dnů bohužel nezachovala, lze usuzovat, že hrad byl využíván a schopný obrany až do počátku 15. st., ale jako jiné pevnosti pánů ze Saxu, byl opuštěn před r. 1500. Po prohrané bitvě u Monte Dongo, kterou uštědřili pánům ze Saxu vojáci z Milána r. 1450, pravděpodobně klesl jakýkoliv zájem o další využití věže Boggiano.

Z původního středověkého zdiva existuje dodnes jen několik základů budov a trosky obranné věže. Pokud návštěvník přichází od jihu, aby si prohlédl "interiér" původně rozsáhlého místa hradu, sleduje starou příkrou stezku, místy vysekanou do skalního podloží. Jen několik stop v terénu připomíná obvodovou hradbu, která kdysi obklopovala celou skalní plošinu a bránu, jenž umožňovala přístup do pevnosti. Severovýchodně, směrem do údolí, stála kdysi překážka (traverza), která bránila každému nepříteli se nepozorovaně přiblížit k hradnímu jádru. V jihovýchodním rohu dispozice, těsně za vstupní bránou, stojí zřícenina hranolové věže. Tato význačná stavba byla ještě na počátku 20. st. nepoškozená, ale bohužel se mezitím zřítilo její jižní průčelí. Jen díky mohutnosti konstrukce a možná i štěstí, se zachovaly původní otvory a chátrání byla ušetřena aspoň severní strana. Plocha v základně věže je příliš malá na to, aby se dalo spekulovat, že středověcí držitelé hradu ve věži trvale bydleli. Vnitřní prostory věže byly osvětleny pouze úzkými střílnovými okny. Jeden snímek z r. 1895 ukazuje, že jižní fasáda, ta která je v současnosti celá ztracená, byla vybavena také okrouhlou střílnou, jenž umožňovala obranu za pomoci malých střelných zbraní (hákovnic). Věž byla v horní části opatřena cimbuřím a zakončena sedlovou střechou. Stavby určené pro trvalé bydlení byly pravděpodobně vystavěny ze dřeva nebo stěny byly zděné na sucho; proto se v terénu nacházejí jen nevýrazné stopy po dalších stavbách hradního jádra.
Nejblíže nalezneme Torre Palas v San Vittore a Torre Fiorenzana v Grono.
 

 
 

zpět na mapu okresu Möesa