stránky hradu Porte de Scex


*PORTE de SCEX (Vouvry)*
*opravený zbytek celní tvrze*
lokace : 46°20'55.95" / 6°53'12.80"

znak města Vouvry
starý znak města Vouvry





V mírném svahu, 800 m severozápadně od městečka Vouvry směrem na Bouveret a Port Valais, u křižovatky cest a při silničním mostu přes plavební kanál Stockalper a železniční trať stojí objekt staré celnice. Tvrz byla postavena v bažinatém údolí pod úpatím vápencového útesu, jenž je západním výběžkem Valdéských Alp, kterým zde vévodí hora Roche (1600 m n.m.).

Tak jako propadají jednotlivá zrnka písku zúžením přesýpacích hodin, tak procházela touto přírodní zemskou branou historie zdejšího kraje a nepřímo také celého kantonu Wallis. Nikdo nedokáže popřít význam tohoto místa, jenž pomáhalo určovat vývoj výše položených území. Každý poutník v této části hor znal její název a vždy dokázal ocenit její nezaměnitelnou siluetu v mlze nebo náhlé bouři. Výjimečnost a romantiku místa, včetně kraje kolem Vouvry, popisoval již ve své době básník Jean Jacques Rousseau, jenž tudy procházel při své pěší pouti z Benátek do Ženevy (1744).

Místo je dnes uváděno pod názvy Saix, Scé, Scex, Sex. Poslední název je uveden v současném vydání tel. seznamu. Málo kdo však ví, že jméno je odvozeno od latinského slova „saxum“, což značí *„tvrdý útes“*, v našem případě skálu, která téměř 600 m padá kolmo dolů do údolí. Ve své době tudy vedla jediná možná cesta po pravém břehu řeky Rhôny směrem k horním jezerům a vzdáleným Alpám.

Když první kolonisté začali obdělávat zdejší nížinu a úbočí hor, jistě dokázali ocenit úzkou partii údolí mezi bažinami a skalním útesem, který vystupuje svými stěnami téměř kolmo z břehu řeky. Tato lokalita měla svůj význam zajisté i v pravěku. V pozdějších dobách bylo toto místo hlídáno a blokováno před nájezdy divokých horských kmenů z Leman. Za dob Říma bylo úpatí skály opevněno a stráženo legiemi před bojovnými Burgunďany a následně využíváno k vybíraní mýta.

Význam místa je oceněn již v době římského císaře Aurelia (210 až 275) a císařovny Heleny, matky Konstantina (270 až 327), jakožto prvního křesťanského císaře. Další nepřímé zmínky o tomto hraničním místě pochází z r. 1260 a 1265, ale písemně je „brána ve skále“ uváděna až v archivu města Vouvry v r. 1358. Dle tohoto významu si lze představit první opevněné budovy na důležité obchodní cestě.

Ve 14. stol. *rod von Tavel,* původem ze Ženevy, získává významné postavení ve správě kantonu Wallis. V té době je tento rod znám pod názvem von Tavelli nebo také von Tour. Jeden z jeho členů, Witschard, byl zvolen za biskupa sionského biskupství v letech 1342 na 1375. Byla to doba poznamenaná válkou se savojským hrabětem Amadeem VI. Tento muž r. 1358 daroval výše uvedenému rodu právo postavit na dominantní skále v Scexské bráně šibenici a při úpatí postavit celní tvrz, jakožto symbol práva a moci, nezávislé na sionském biskupství.

Když v 16. stol. vyhořel kompletně Sion (1532), vlastnil tento rod ještě majetek ve Vouvry, Tour a sídlo v Taney. K tomu část hornatých Alp a lesů v okolí Looz, Combe, Savalenaz a Blancsex. V r. 1500 získalo Savojsko od opatství ve sv. Mořici panství Vouvry, a na následujících 14 let jej připojilo k panství Chillon. Za panování savojských hrabat a knížat byli obyvatelé Vouvry svobodní a nepodléhali mýtu na cestě z Mont-Joux na Ženevu. Správce oblasti byl pak dosazován z Vaud a mimo běžných povinností měl také po zaplacení mýtného otevírat obousměrně komukoliv bránu v Scexu.

R. 1536 bylo území v okolí Vaud dobyto příslušníky rodu Bernois a jejich spojenci z Horního Wallisu, zvláště z pravého břehu řeky. Dne 25. února 1537 byli lidé z Vouvry přinuceni složit vazalský slib a savojská hrabata byla vystřídána Hornowalisany, potažmo biskupy ze Sionu. Správce oblasti sídlil v Monthey.

Dnešními penězi nelze hodnotit tehdejší výtěžek z mýta, protože se velmi často měnilo. Například v r. 1534 se vybralo 606 florénů a v 1564 jen 53. Průměrně se zde vybralo ročně kolem 250 florénů. Zachovaný seznam komodit té doby čítá až 40 hlavních rubrik. Lze vyčíst, že se clila pšenice, ječmen, sůl nebo také koně. Poplatek byl navíc zvyšován o mzdu celníků nebo o příspěvek na provoz tvrze. Šlo např. o třicet ovcí, nějakého toho osla, šedesát loktů sukna, nebo padesát kilo vosku.

Nikdo dnes přesně nedokáže určit jak vypadala tehdejší opevněná celnice. Pouze z konce 16. stol. pochází zpráva o vyhloubení dalšího velkého příkopu níže po proudu řeky. V té době mělo pronajaté mýto opět Savojsko s rodem von Tornay, což trvalo až do r. 1607. Někdy po r. 1597 bylo rozhodnuto na místě původní celnice postavit novou tvrz. Správcem byl tehdy Jan Gabriel Werra. Zatímco stavba pokračovala poměrně pomalu, mýto bylo obnoveno již v letech 1607 až 1609 novým správcem Martinem Kunschenem. Tuto stavební aktivitu si zřejmě vynutily i zkušenosti z války mezi Jindřichem IV. (francouzským králem) a Filipem II. (španělským králem) a dobytí Španěly města Amiens na francouzském severu (1597). V době španělsko-francouzské války měly švýcarské kantony své žoldnéře najaté v obou válčících stranách. Také nezávislý Wallis byl chráněn podobnými oddíly před španělskými vojáky, kteří tudy táhli do Rakouska a Flander. Aby bylo staveniště lépe chráněno, byla postavena provizorně na skále nad novou celnicí malá hláska pro jednoho vojáka (1598). Mír byl nakonec potvrzen r. 1598 podpisem smlouvy ve Vervins na severu Francie. Téhož roku tudy táhla španělská armáda.

Že se stavba nové celnice protahovala dokladuje i to, že ještě v r. 1639 nebylo opevnění „Scexské brány“ plně funkční. Proto po nástupu Petermanna II. von Barberini do funkce zemského správce Wallisu (1643) svolává sněm do Sionu, včetně zástupců okolních měst a obcí, a nařizuje její dostavbu. Další zpráva z doby výstavby pochází z r. 1663 kdy správce z Vouvry přikazuje dovést dřevo na opravu padacího mostu. Stavba pokračovala až do r. 1678, kdy byla ukončena.

Významným milníkem je r. 1676, kdy Barthelemy Barberini, správce z Nendaz-Heremence, nahrazuje svého otce Petermanna II. po jeho smrti ve funkci. Z této doby pochází vytesaná jména řemeslníků pod spodním oknem schodišťové věže. Zde lze číst i letopočet 1676 a trochu záhadný text LE. M. M. LVMBAR, který znamená, že zedníci nebo majitelé stavební huti byli Lombarďané. Jména P. ALEXANDER, C. DUBOIN a I. CVNTO (Jan Conto) jsou však bez pochyby Wallisané, majitelé zednických nebo kamenických společností působících převážně kolem Sionu.

V r. 1674 bylo Wallisem rozhodnuto, že bude vyměněn správce mýta. Z jakého důvodu se tak stalo se dnes již nedovíme. Nový nástupce nastoupil do funkce v květnu 1675. Byl to guvernér z Monthey a správce z Vionnaz a Bouveret. Ten ale odmítl sídlit na nové tvrzi a za sebe dosazuje se souhlasem sněmu svého zástupce. Tak byla nově dokončená tvrz již od počátku neobývána a tento stav trval až do r. 1737, kdy byl tento úřad Bouveretu odebrán a se všemi povinnostmi přeložen na Monthey. Zde byla již stejně vykonávána od r. 1680 soudní moc pro kraj kolem zemské brány.

Tehdy se zboží vozilo ze Savojska, jižní Francie a Španělska. Zejména to byla sůl, jejíž jediným importérem pro celý Wallis byl od r. 1648 do r. 1678 Kašpar Jodok Stockalper. Z r. 1655 existuje záznam o zabití jednoho celníka třemi Savojany, když jim objevil pašovanou sůl a oni odmítli odevzdat část nákladu v jeho prospěch. Takto tajně dovezená sůl se velmi dobře a lehce prodávala. Někdy v té době zde byla zřízena také noclehárna pro cestující a kupce.

V r. 1671 získává právo vybírat mýto opatství ve sv. Mořici a společně s městem Vouvry financuje nemocnici ve Villeneuve. Tohoto práva využívalo opatství přes půl století. Pro zrychlení obchodu se začal r. 1659 z popudu Kašpara Stockalpera budovat pod Vouvry plavební kanál, ale v krátkém čase byly práce zastaveny kvůli častým povodním. A tak sůl, skladovaná na hradě Bouveret, kam přijela lodí přes jezero, musela pokračovat i nadále do vnitrozemí na hřbetech mezků, koní a povozech.

Někdy po r. 1737 je zřízen přívoz, který je v provozu až do pol. 19. stol. Objekt tvrze je opuštěn, chátrá a slouží jako příležitostné skladiště. Kvůli přívozu je postavena r. 1743 na skále proti tvrzi nová hláska. V r. 1749 schvaluje sněm Wallisu pokuty za pašované nebo nepřiznané (nehlášené úřadu správce) komodity převážené jak směrem k jezeru nebo vzhůru do Wallisu. Pokuty pak připadly ve prospěch správce. Důkazem, že tyto případy byly dosti početné (pašeráctví nevyjímaje) a výnosné, jsou tehdejší časté soudní pře.

V r. 1771 je sněmem rozhodnuto, že část dřeva z walliského přístavu je dodáváno přímo na scexskou tvrz a celní stráž stavěna obyvateli města Vouvry. Ke konci 20 stol. je v sousedství tvrze vylámán sklep a zřízen vinný čep, který vytvářel nemalý příjem k mýtu. V r. 1805 Dr. Schninner uvádí v soupisu zboží protektorátu Simplon (za Napoleonovy vlády), že mýtnice je zanedbaná až téměř zpustlá. Jedinými obyvateli byl jeden voják a „domovník“, kteří zabezpečovali dozor a chod nad solným skladem.

Častými povodněmi a nestabilními poměry podloží v okolních mokřinách, bylo potřeba vykonávat neustálé opravy tvrze. Proto např. v r. 1825 žádá obec Vouvry správu kantonu o povolení vystavět kolem celnice protipovodňovou hráz. Největší „škody“ ale na objektu napáchali paradoxně lidé. V r. 1815 byl odstraněn padací most a vodní příkop, který posiloval obranu tvrze od sv. Gingolfa, byl v tomto místě zasypán. Hradba, která spojovala hlavní budovu s říčním břehem a je viditelná na mnohých rytinách, byla odstraněna počátkem 20. stol. Po katastrofální povodni v r. 1902 se zřítila celá severozápadní část objektu (směrem k řece) a další rok bylo přistoupeno k odstraňování škod pod vedením inženýra Josefa Dufoura (1874 až 1937). Hlavní budova byla obnovena na původním půdorysu, ale zbytek (přibližně třetina západní strany) byl trvale zbourán. Stavební práce tehdy stály 12 923 franků. Stará hradba s ochozem, střílnami a kulisovou bránou mezi schodišťovou věží a skálou existovala ještě v r. 1930, ale byla odstraněna do začátku II. sv. války.

V r. 1842 státní rada Barman navrhoval prodloužení tehdejšího průplavu Stockalper až do Barnex. Výše položené obce měli však požadavek na splavnost až do Muraz, aby mohly posílat dřevo až na jezero. Proti tomu se ale postavil Port Valais, konkurence dřevorubců. Průplav v té době končil (začínal) v Scexské bráně a lodě byly taženy dále proti proudu řeky na provazech nebo tyčích. Další jednání zmařila revoluční doba po r. 1844, kdy byl mimo jiné při povstání Dolního Wallisu proti Hornímu, v těchto místech zabit jistý Elie Parchet, jenž tehdy zastával funkci správce mýta. Povstání nakonec Wallis rozdělilo na dvě samostatné části.

Teprve v r. 1854 Hippolyte Pignat (zakladatel moderního Vouvry) znovu začíná řešit tuto starou záležitost z předešlých století a v r. 1879 je konečně dokončeno propojení průplavu s jezerem východně od Bouveret. Téměř dvě a půl století trvalo uskutečnění snů Kašpara Jodoka Stockalpera, geniálního Wallisana ze 17. stol., jenž již tehdy měl úmysl spojit vodní cestou Vouvry s výše položeným Collombey a především s Monthey, aby jeho lodě naložené španělskou solí a dalším zbožím mohly zlepšit jeho obchody ve výše položených okresech.

V r. 1838 byl majitelem tesařství Josefem Rouillerem a Františkem Marianem Burtinem z Batiazu (obec při Martigny- Bourg) a na náklady měst Vouvry, Vionnaz, Port Valais a sv. Gingolph, postaven v Scexské bráně za 12 000 franků modřínový most přes průplav (řeku). Dne 10.7. 1902 se přehnala přes údolí Rhony obrovská bouře a následná povodeň most strhla. Tehdy celá nížina byla po protržení hrází zatopena do výše několika metrů a města Bouveret a Vouvry byly ve spojení pouze lodí. Na jeho místě byl v r. 1904 vystavěn za 85 000 franků rodiny Zschokke nový most železný (viz foto).

Čtyři roky po vypuknutí I. sv. války (1919) byly vyčerpány všechny kantonální zásoby potravin a jejich příděl byl drasticky omezen. Četníci v Scexské bráně měli tehdy za povinnost dohlížet hlavně na produkci a přepravu mléka. V r. 1939 začala II. sv. válka a Švýcarsko bylo nuceno přemýšlet jak ochránit svou neutralitu. Na významných a zranitelných bodech byly proto stavěny protitankové zátarasy a opevňována další místa, včetně lesnatých úbočí a vrcholků hor. Mezi takováto místa patřila i stará tvrz v Scexské bráně. Proto byly v útesu nad tvrzí vylámány tunely a posty pro vojáky a zbraně.

Tvrz po II. sv. válce neustále chátrala a kromě období, kdy byla využívána četnictvem, poštovním úřadem a také jako sušárna šunky, byla opuštěná. Na rekonstrukci objektu a jeho záchranu jako historického dědictví byly vypracovány projekty od Jana Guntherta již v r. 1824 a 1842. Bohužel nebyly nikdy realizovány. Teprve v r. 1967 byla zahájena kantonem Wallis postupná rekonstrukce (objekt byl částečně opraven a byla provedena nová omítka, včetně červenobílých okenic). Celá rekonstrukce stála 1 mil. franků. Od r. 1976 slouží jako regionální muzeum města Vouvry a jako kulturní centrum okresu Monthey.

Jižním směrem můžeme nalézt tvrz Barberini a dále na jih hrad Châtillon (klášter veřejně nepřístupný).


Barberini tvrz	zpět na mapu Raronu	hrad Châtillon