Malbork


*MALBORK* (MARIENBURG)
soubor rozsáhlého hradu a města na pravém břehu Nogatu (ramene Visly), sídlo velmistra Řádu německých rytířů, později rezidence polských králů, památka na seznamu Světového dědictví UNESCO.

znak města







Další foto (klikni brána) vnější prostory	Další foto (klikni brána) vnější prostory	Další foto (klikni brána) vnitřní prostory	Další foto (klikni brána) *vnitřní prostory*

Hrad založen zemským komturem Konrádem von Thierberg v r. 1275. po zničení Zandiru. Tento nejstarší řádový hrad byl založen r. 1233 poblíž dnešní vsi Montau ve strategickém místě, kde se Nogat odděluje od Visly, a byl později zničen při povstání Prusů.

Jeho výstavba proběhla v několika etapách.

Do r. 1300 vznikl horní hrad a předhradí, později zvané střední hrad. Horní hrad zaujal plochu pravidelného obdélníka o rozměrech 50 x 60 m a sestával ze tří křídel. Severovýchodní z nich stálo již r. 1280, kdy se sem přestěhoval konvent z komturství v Zandiru. Se stavbou severovýchodního křídla hradu je současná i hranolová věž vysunutá vně z východního nároží sv. směrem. Na protilehlé straně nádvoří stála vně vysunutá latrínová věž. Horní hrad obsahoval kapitulní síň, refektáře, dormitáře a kapli sv.Anny. Celek byl obklopen vnější hradbou s obranným ochozem. Lokace původního vjezdu do horního hradu není dosud uspokojivě vysvětlena, neboť dnešní brána v severním nároží pochází až ze stavebních změn ze 14.století. Severovýchodně od horního hradu se nalézalo rozsáhlé předhradí na čtyřúhelném půdoryse o ploše kolem 8.000 m² obehnané zdí s branou a příkopy.

Nová etapa v dějinách hradu začala v r. 1309, kdy se velmistr Siegfried von Feuchtwangen rozhodl přeložit sídlo velmistra z Benátek, kde se nalézalo od r. 1291 a kdy také padlo poslední křesťanské město Akkon ve Svaté zemi do rukou muslimů, do Marienburgu. Dosavadní vládce zdejších zemí Řádu, zemský mistr, byl od těch dob zván velkým komturem a měl funkci zástupce velmistra.

Nová rezidence velmistra byla umístěna do původního předhradí, které začalo být nazýváno středním hradem. Ten sestával ze tří křídel a na zbývající obrácené k hornímu hradu byl uzavřen jednoduchou zdí, před níž se nacházel hluboký příkop oddělující obě nejvýznamnější hradní části. V jihovýchodním křídle se nalézaly v přízemí sklady a v patře hostinské pokoje, a byla k němu přistavěna kaple sv. Bartoloměje. V jihozápadním křídle se nalézala starší několikapatrová brána, sklady, špitál a v jeho východní části v patře obydlí velkého komtura. V severozápadním traktu se nacházel velký refektář, největší místnost na hradě o rozměrech 30 x 15 m z let 1318-24, dále sklady a kuchyně. V jihozápadní části tohoto křídla je tzv. palác velmistra dokončený v letech 1383-93 a obsahující reprezentační prostory se zimním refektářem, značně prosvětleným letním refektářem, malou a velkou síní, ložnicí velmistra a kaplí sv. Kateřiny. Místnosti prostupující dvě patra mají klenby nesené vysokými štíhlými žulovými pilíři. Dochované kamenné vstupní portály svou uměleckou úrovní snesou srovnání s vyspělými současnými pracemi západní i jižní Evropy. V horním hradě byla přestavěna velká kapitulní síň, k níž byl od východu v letech 1331-34 přistavěn kostel Nejsvětější Panny Marie, který tvoří charakteristickou dominantu východní části hradu.

Za velmistra Dietricha von Altenburg byla r. 1344 dokončena hlavní věž a kaple sv. Anny zřízena jako pohřebiště velmistrů, které sloužilo až do r. 1449. Severovýchodně od středního hradu bylo založeno nové předhradí uzavřené branami s baštami a hlavní vjezdovou branou. Soubor doplňovaly hospodářské budovy. Rozsáhlý hradební obvod obklopoval celý Marienburg sestávající z horního a středního hradu, předhradí (dolního hradu) a také města založeného již listinou z 27.6.1276 a v červnu t.r. nadaného městskými právy, které však bylo opevněno až v letech 1352-83.

Obranný systém Marienburgu nepočítal s použitím palných zbraní. Jeho silnou stránkou byla mohutnost, členitost a značná rozlehlost celého sídelního komplexu.

V těch dobách, za velmistra Winricha von Knüprode, došlo k největšímu rozkvětu Marienburgu i celého Řádu. Hrad byl zcela dobudován, město s nádherným farním kostelem sv.Jana mělo kamenné domy s loubím kolem náměstí, nové opevnění, bylo vydlážděno, zaveden byl vodovod, postavena honosná radnice. V místě byla zřízena latinská škola, kde se scházeli největší učenci současné Evropy a v Kulmu (Chelmnu) měla být již vydanou bulou papeže Urbana IV. z r. 1397 založena universita.


Po bitvě u Grunwaldu (Tannenbergu) 15.7.1410, která skončila katastrofální porážkou vojsk Řádu a jeho spojenců a smrtí velmistra Ulricha von Jungingen, unikl rychle s hrstkou přeživších Heinrich von Plauen, komtur ze Schwetzu do hradu. Zde shromáždil zbylé obránce a v zoufalé situaci se energicky ujal obrany. Nechal spálit celé město s výjimkou farního kostela a radnice, obětavé měšťany i se zvířectvem přijal do hradu, a nechal v okolí zničit všechna místa, která by nepříteli mohla sloužit jako opěrné body při útoku na hrad.

Teprve 25.7. zahájilo polské vojsko obléhání, ale bylo odraženo. Demoralizováno nemocemi a nejednotností velení dne 19.9. odtáhlo. Během následujících šesti let byl hrad i město, kde poté žilo na 400 rodin, plně obnoveny.

Tak byla zahájena třetí etapa výstavby hradu. První zděné fortifikace přizpůsobené dělostřelbě vznikly po r. 1414 na severu a východě. V letech 1418-20 zbudoval stavitel Niklaus Fellenstein z Porýní novou bránu a soubor zděných bašt a zemních opevnění. V letech 1447-48 vznikly podél valů zděné bašty umožňující flankování a plné využití palných zbraní.

Po vypuknutí vzpoury pruských měst na počátku třináctileté války r. 1454 zůstala Řádu věrná jen města Marienburg, Stuhm (Sztum) a Konitz (Chojnice). I tentokrát se stal *obráncem Marienburgu pán z Plavna* a řádový špitálník Heinrich Reuss. Marienburg byl obležen vojskem pruských měst, především gdaňskými

Kazimír IV. obléhal zatím Konitz, ale po tamní těžké porážce dne 18.9. musel následujícího dne zrušit po 7 měsících i obléháni Marienburgu. Hospodářsky a finančně zruinovaný Řád poté k uspokojení svých žoldnéřských vojsk, která tvořila asi dvě třetiny jeho armády, a kterým dlužil žold, předal dne 9.10.1454 převážnou většinu svých hradů jako zástavu jejich velitelům.

Pánem na hradě se tak stal český hejtman Oldřich Červenka z Ledic se svou rotou, který dostal značné pravomoci zejména vůči městu.

Řád postupně opuštěný téměř všemi svými bývalými spojenci však stále neměl na výplatu dlužných částek, Červenkova moc rostla a velmistr se stával postupně bezmála jeho zajatcem. Za těchto okolností Červenka, který byl Řádu zavázán přísahou, zradil a hrad za 190.000 uherských florénů vydal Polákům. Zradu odsoudila celá tehdejší Evropa. 7.července 1457 vjel polský král Kazimír IV. do bran Marienburgu a velmistr Ludwig von Erlichshausen po dramatickém útěku z předchozího dne unikl do Königsbergu.

Později po II. toruňském míru pak musel potupně na krakovském Wawelu přijmout Východní Prusy z rukou krále jako polské léno, když západní Prusy ztratil úplně.

Ale už dne 6.8.1457 obsadilo vojsko Řádu díky věrným měšťanům opět město a krátce nato se zradou málem zmocnilo i hradu, polská posádka se zde však udržela. Konečně po dalším obléhání se město 6.8.1460 vzdalo a stalo se tak i s hradem majetkem polské koruny stvrzeným druhým toruňským mírem.

Střední hrad se poté stal jednou z rezidencí polského krále. Horní hrad později osídlili jezuité a v dolním hradě byly hospodářské budovy a řemeslnické dílny.

Čtvrtá etapa výstavby opevnění Marienburgu proběhla v souvislosti se švédsko-polskými válkami. Hrad byl v letech 1626-29 a 1656-60 obsazen Švédy, kteří zde vybudovali opevnění sestávající ze zemních bastionů a hradeb s baštami, zejména na východní straně.

Počátek úpadku hradu nastal po prvním dělení Polska r. 1772. V paláci velmistra byly umístěny kasárny, později tkalcovské dílny, hradby se začaly rozebírat na levný stavební materiál pro výstavbu domů ve městě. Poté, co r. 1803 uveřejnil tehdy 19-ti letý Max von Schenkendorf novinovou výzvu k zastavení devastace památky, nařídil v srpnu t.r. král Fridrich Vilém III. svým dekretem obnovu hradu.

V r. 1807 proběhla ještě krátká opevňovací epizoda, kdy zde Napoleonovi inženýři zpevňovali a zdokonalovali Švédy vybudovaná opevněni, ta pak ale byla odstraněna ve 2.pol. min. st.

V letech 1807-42 počaly zabezpečovací a konstrukční práce pod vedením Carla Friedricha Schinkela pokračující ve 2.pol. 19.st. Ferdinandem Quastem. Až metodická práce svědomitého Carla Steinbrechta, který Marienburgu zasvětil celý svůj život, umožnila celkovou rekonstrukci hradního souboru v letech 1882-1921. V jeho díle pokračoval konservátor Bernard Schmidt do r. 1944, kdy byly práce téměř zcela dokončeny.

V červnu 1944 vyhlásilo německé velitelství nesmyslně "Festung Marienburg" a zahájilo energické přípravy obrany města s hradem. Boje s Rudou armádou pak trvaly od konce ledna do začátku března 1945 a jejich výsledkem bylo 50% zničení hradu, např. z hradního kostela zůstaly stát jen obvodové zdi, presbytář zcela zřícen, hlavní věž zcela zničena, a téměř úplné zničení historického města.

Polská správa převzala objekt od Rusů v květnu 1945 a pokoušela se o záchranu hradu, provedla částečné zastřešení a zahájila bez potřebných konzultací s památkáři velmi nešťastné rekonstrukční zásahy na uvažované muzeum polské armády. Palác velmistra byl adaptován na hotel, ten však patrně po zásahu žháře v září 1959 zcela vyhořel, a tak teprve od šedesátých let začínají rekonstrukční práce.

Část komplexu byla adaptována na muzeum.

V okolí nejblíže hrad Sztum.


hrad Kwidzyn	zpět na mapu kraje Pomorskie	hrad Pelplin