Ukrajina

Kraj  Užgorod - HRADY
MUKAČEVO 
zachovalá hradní pevnost s románským a gotickým jádrem

 

Rozsáhlý hrad vypínající se na strmém vulkanickém vrchu (188 m n.m.) ve vzdálenosti 3 km jihozápadně od města ve výšce 68 m nad úrovní okolní krajiny
Mukačevo se nalézá na strategicky velmi významném místě, když tvoří jakousi poslední závoru před vstupem do uherské kotliny a zároveň první při cestě z ní přes Vernecký průsmyk do Haliče. Nálezy z hradního návrší pochází už z prehistorických dob, své sídliště opevněné palisádou a valem zde měli již Slované prý již v počínajícím 6.století, ale z jejich osídlení se nic nedochovalo. Slovanské opevnění bývá proto datováno do 9. a l0.století a je vysvětlováno jako pohraniční opevnění Kyjevské Rusi. Uhři, kteří pronikli do podunajské kotliny na přelomu 9.a l0.století, získali tuto oblast až kolem r.1030. Po vzniku středověkého maďarského státu zde vystavěli hrad.

Jeho středem byla velká obytná věž (donjon), postavená snad již v románském období na nejvyšším místě a dnes až na malé zbytky snesená.

Hrad byl nově opevňován po tatarském vpádu z r,1242, roku 1263 jej král Béla IV. daroval svému dvořanu Aladárovi. Po r.1290 jej poslední Arpádovec Ondřej III. daroval palatinovi Omodejovi, v jehož rodu hrad zůstal až do bitvy u Rozhanovců, kde byli Omodejovci jako úhlavní nepřátelé krále Karla Roberta na hlavu poraženi a hrad připadl koruně.
Karel Robert měl údajně hrad přestavět, stejně jako jeho nástupce Ladislav Veliký, který zde pobýval r.1352 po návratu z výpravy proti Litvě.
Roku 1392 (1396?) získává Mukačevo a okolí od krále Zikmunda kníže Fedor Korjatovič náhradou za Podolí, tehdy ohrožované a posléze získané litevským velkoknížetem Vitoldem.

Korjatovič r. 1401 nechává kolem velké věže postavit těsný hradební okruh se šířkou hradby 2,8-5,5 m se čtyřmi válcovými baštami a suchým příkopem, a za něj byla vyhloubena i hradní 85 m hluboká studna. Na severní straně hradu se za věží nacházely další jedno- a dvoupatrové stavby, především palác. Korjatovič nechal také kolem paty hradního kopce vyhloubit vodní příkop, opevněný z hradní strany palisádou - palánkem. Na hradě se tehdy nacházelo na 160 palných zbraní.
Zemřel v r. 1414 a byl pochován v jím založeném baziliánském klášteře na blízké hoře Černeku. Po něm držela hrad do své smrti r.1418 jeho vdova Valja a r.1427 získal hrad od krále Vlk Brankovic, vnuk srbského despoty Štěpána Lazaroviče, jako odměnu za vydání Bělehradu.
Po r.1439 byl opět královským majetkem a r.1446 přešel do rukou Jana Hunyadyho. Po něm držela hrad jeho vdova Alžběta, rozená Szilágyi, a po ní její syn, král Matyáš Korvín. Po jeho smrti r.1490 zdědil hrad jeho nemanželský syn Jan Korvín, liptovský kníže. Následuje velmi rychlé střídaní majitelů.

Z této doby pochází gotické základy v severovýchodním křídlu horního hradu a pozdně středověkého původu jsou i stavby kolem západního kouta nádvoří horního hradu s dvojicí válcových dělostřeleckých bašt.
Od r.1528 patřil hrad uherskému králi Janu Zápolskému, spojenci Turků, který jej předal svému přívrženci Štefanu Báthorymu. Ten vládl na hradě do své smrti r.1531. Po smrti Zápolského hrad převzala jeho vdova Izabela Jagellonská a od ní jej na základě dohody o rozdělení Uher získal r.1537 císař Ferdinand I.
V r.1541 však byla obnovena hranice mezi habsburskou částí Uher a částmi Uher podřízenými Turkům, která zde probíhala Užgorodem a Mukačevem, a tak Izabela později hrad znovu opanovala s pomocí Štefana Báthoryho (pozdějšího polského krále).

Dne 21. února 1567 získala po pětidenním obléhání mukačevský hrad císařská vojska vedená generálem Lazarem Schwendou. Roku 1569 bylo na hradě údajně na 220 děl a 600 ručních zbraní. Rekonstrukci a přestavbu hradu datuje k r. 1569 pamětní deska na jihozápadní částí horního hradu, příštího roku je ještě stavěn most u druhé brány.
Roku 1573 získávají hrad od císaře Maxmiliána Magócsiové, kteří zde vládnou do r.1595, kdy hrad předává císař Rudolf II. sedmihradskému knížeti Zikmundu Báthorymu.

Roku 1605 hrad obsadilo povstalecké vojsko Štefana Bocskaye, ale už r. 1608 je zpět v držení panovníka. Při povstání sedmihradského knížete Gábora Bethléna přešel hrad na základě mírových smluv do jeho držení a Bethlénův kapitán Jánoš Baling hrad upravoval.

Roku 1624 byl o patro zvýšen hradní arsenál ve středním hradě (příčné stavení nad branou) a další stavbu datuje do r.1629 pamětní nápis dnes osazený v arkádě jihozápadního křídla horního hradu. Hrad měl tehdy 14 bašt a věží.
Po Bethlénově smrti r.1629 zdědila hrad jeho vdova Kateřina Braniborská a nakonec ho po dlouhých jednáních koupil r.I633 od císaře Ferdinanda II. za 200 tis. zlatých sedmihradský kníže Jiří I. Rákoczi.

Po r.1648 prováděli přestavbu hradu pro Zuzanu Lorantfi, vdovu po Jiřím I, povolaní francouzští inženýři. Jejich dílem bylo opevnění středního a dolního hradu a val s palisádou a vodním příkopem při patě hradního kopce. Tehdy vznikly i oba bastiony na styku opevnění středního a horního hradu, západní zvaný Lorantfi a východní Rákoczi. Severní kurtina středního hradu je datována nápisovou deskou do r.1657. Hrad se tehdy přeměnil v bastinovou pevnost.
Právě Zuzana Lorantfí povolala na své panství do Šarišského potoka (Sárospatak) v letech 1650-53 Jana Ámose Komenského. Po smrti její a jejího syna Jiřího II. Rákocziho (†1660) převzala hrad jeho vdova Žofie Báthory (+1680). a její syn František I. Rákoczi. Ten se účastnil Wesselényiho povstání, pokusil se získat hrad z matčiných rukou r.1678, ale kuruci neuspěli, Žofie jej uhájila.
František zemřel na Zborově r.1679 a jeho vdova Ilona Zrinská se s dětmi uchýlila ke své tchýni na mukačevský hrad, kde se r.1682 znovu provdala za Imricha Thökölyho, od r.1678 sedmihradského vévodu a r.1683 uherského krále. Ten se účastnil pověstného obléhání Vídně na turecké straně, když se svým vojskem blokoval Prešpurk, ale po porážce Turků a protitureckém vystoupení části jeho kuruců padl r.1685 do zajetí.

A tak v polovině listopadu r.1685 oblehli mukačevský hrad císařští pod generálem Heislerem. Na hradě se bránila Thökölyho žena Ilona s posádkou čítající mezi 2 až 3 tisíci muži vyzbrojených 52 děly. Při hrdinské obraně bylo zcela zničeno městečko pod hradem a Rakušané odtáhli bez úspěchu na konci dubna 1686, aby se znovu vrátili v listopadu r.1687. V lednu 1688 Ilona Zrinská kapitulovala a byla s dětmi odvezena do Vídně. Dostala jako jediná žena v historii nejvyšší turecké vyznamenání atmane. Její malý syn, vůdce pozdějšího dalšího rozsáhlého protihabsburského povstání, František II., byl dán na vychování k jezuitům do Jindřichova Hradce.

Císař Leopold I. pak nechal provést na hradě řadu úprav, zejména nechal snést již nepotřebné a hradní posádce v podstatě nebezpečné věže včetně starého donjonu. Nová zemní opevnění byla vybudována i kolem paty návrší - jejich zbytky jsou údajně dosud zřetelné. Mukačevská pevnost se po provedení těchto úprav stala nejlépe opevněným opěrným bodem Habsburků v Uhrách.

Další obléhání prodělala pevnost v červnu r.1703, kdy ji oblehli povstalci Františka II. Rákocziho, ale byli odraženi Další pokus započal na podzim téhož roku a po čtyřměsíčním obléhání ji v únoru r. 1704 dobyli, neboť posádka plukovníka Auersperga čítající pouhých 500-600 mužů neměla tolik sil, aby vzdorovala množství obléhajících.

V letech 1705-11 nechal Rákoczi celou pevnost upravit jako svoji rezidenci francouzskými inženýry Fuchsem a Moté. Nová opevnění měla patrně podobu sedmiúhelné pevnosti provedené podle Vaubanových zásad a jsou zachycena na plánu z r. 1725.

Po těžké porážce Rákocziho vojska u Trenčína (1708) byla likvidace povstání dokonána 22.června 1711, kdy se posádka mukačevské pevnosti po krátkém obléhání vzdala císařským generálům Janu Pálffymu a Löffelholzovi. Po szatmárském míru odmítl Rákoczi nabídku ke smíru a raději odešel do emigrace. Od té doby byla pevnost sídlem císařské posádky, převažovalo vsak využití skladištní a posléze i represivní - jako vězení. To zcela převážilo po připojení Haliče k habsburské monarchií.

Roku 1746 byla pevnost přestavována a r. 1769 opravena v důsledku ruského nebezpečí. Vletech 1782-89 upravována pro vězeňské účely, ale provedení navazuje na soudobé kasárenské objekty. Pozornosti lze v této souvislosti doporučit unikátní a dodnes funkční a provozovaný záchod typu "kolotoč" v přízemní místnosti u západního kouta nádvoří.
Z význačnějších vězňů jmenujme bojovníky za svobodu Reků knížata Alexandra a Nicolase Ypsilanti vletech 1821-23, ruského anarchistu M.A.Bakunina, Ference Reindla, pachatele atentátu na císaře Ferdinanda či rakouského spisovatele a dějepisce Josefa Hormayra r.I813.

Roku 1848 byla pevnost obsazena povstaleckým vojskem a z žaláře byli osvobozeni političtí vězni. Povstalecké vojsko, k němuž se pevnostní posádka přidala, se vzdalo bez boje Rusům pomáhajícím Františku Josefovi I. až 26.srpna 1849.

K. 1.6.1855 byla mukačevská pevnost jako vojenský objekt zrušena a plně předána k vězeňským účelům. V letech 1857-59 byla věznice rekonstruována a modernizována, tehdy hostila 930 odsouzených.
Konečně u příležitosti milénia příchodu Maďarů do dunajské kotliny rozhodlo uherské ministerstvo spravedlnosti o zrušení mukačevské věznice a 20.května 1897 ji opustili poslední vězni. Tehdy byl také r.1896 vztyčen pod severozápadní baštou 33 m vysoký pomník korunovaný bronzovým dravcem s rozepjatými křídly odstraněný po první světové válce.
Pevnostní objekt byl tak c.a k. mocnářstvím opuštěn a r.1905 bylo v dražbě prodáno celé zařízení. Nového využití se dočkal až po r.1918, kdy do něj československá vláda r. 1927 umístila kasárna.

Jako součást 6.okupačního pásma bylo Mukačevo obsazeno Maďary dne 10.listopadu 1938, avšak v okolí města došlo v březnu 1939 k jedinému bojovému nasazení československých tanků.
Maďarská armáda objekt využívala až do r.1944, kdy ji vystřídala armáda Rudá.
Dnes v objektu sídlí pobočka Zakarpatského oblastního vlastivědného muzea, které od r. 1980 postupně hrad zpřístupňuje.
V okolí se nachází Chust a Užgorod

 hrad Chust

zpět na mapu kraje Užgorod (Zakarpatsko)´

 hrad Nevicke