Polsko

Kraj  Podkarpackie - HRADY
SANDOMIERZ  
jedno z nejstarších měst a šlechtických sídel v Polsku

znak města Sandomierz

     

     další foto z města   další foto (klikni brána)

opevnění města

„Sedes Regni principalis " (jedno z hlavních center království) - tak popsal Gall Anonym Sandomierz ve své kronice z 12. st. Počátky osídlení však sahají až do 8. či 9. st. Snad se tehdy dokonce nacházela ve sféře mocenského vlivu Velké Moravy. I jméno je vysvětlováno jako odvozenina od jména blíže neznámého českého vojvody Sudomíra či Sądomira. Archeologický výzkum dokládá intenzívní osídlení všech tří návrší nad levým břehem Wisly - hradního, katedrálního i kolegiátního.

Hradisko - jedno z nejstarších opevněných sídel vznikajícího zárodku polského státu - zde stálo již na konci 10. st. a uvnitř opevnění se nacházely i tři nejstarší místní kostely. Hradní návrší je nejjižnějším z výběžků nad Wislou. Slovo kopec by asi bylo příliš silným výrazem, neboť rozdíl mezi temenem a hladinou Wisly činí celých 18 metrů. Archeologové zde odkryli mohutné valové opevnění - dvě linie valů a příkopů, pozůstatky knížecího hradu z 12.až 13. st. Dřevohlinité valy měly roštovou a komorovou konstrukci a překvapivě nebyly situovány na horní hranu návrší, ale již na jeho svah, takže mohutná konstrukce byla prodloužením hrany svahu, čímž bylo získáno více místa a byla vytvořena vyšší kolmá vnější stěna. Výzkum prokázal částečné zničení tohoto opevnění r. 1241 při tatarském vpádu. Nedlouho později však bylo opevnění opraveno a na úpatí rozšířeno o druhou dolní linii valu s šikmo trčícími kůly. Valová konstrukce byla určena a datována dendrochronologicky. Ve starší části převládal dub, v mladší borovice. Systém opevnění doplňoval nevelký příkop, 5 m široký a 2,5 m hluboký. K zajímavé nálezové situaci došlo na hradním nádvoří, kde byl odkryt fragment zdi, vyspravované později gotickými cihlami. Hypotézy považují tento fragment bud' za torzo románského knížecího paláce, nebo za relikt doloženého a nelokalizovaného hradního kostela sv. Mikuláše.
Zámek přestavěný ze středověkého královského hradu stojícího na místě staršího hradiska se tyčí na návrší nad levým břehem Wisly. Návrší bylo odděleno od města i od starších předlokačních osad (předhradí) roklemi. Archeologický a stavebně historický průzkum tohoto významného objektu byl zahájen až v souvislosti s jeho úpravou z vězení na muzeum r. 1959 J. Gąssowským a A.Miłobędzkým. Další archeologické výzkumy, prováděné s přestávkami až do současnosti, se soustředily zejména na poznání raně středověkého hradiska. Nevelké relikty kazimírovského hradu byly odkryty v letech 1981 až 1983 rzeszowskou pobočkou památkového ústavu pod vedením M. Proksy. Objekt byl předmětem řady monografií, mezi nimiž stále zaujímá čelné místo práce A. Miłobędzkého z r. 1967.
Hradisko v Sandomierzi bylo jedním z hlavních knížecích sídel. Od 12. st. bylo kastelánským sídlem, ve 12. a 13. st. pak centrem údělného knížectví a od 14. st. hrad plnil funkci centra vojvodství. Opevnění knížecího hradu ze 12. a 13. st. sestávalo z dřevohlinitého valu komorové konstrukce (r. 1255 doložena povinnost stavby či opravy dvou komor) a z před ním níže umístěného menšího zemního valu s šikmo zaraženými kůly a příkopem. Vnitřní zástavbu snad ve 13. st. tvořily i neznámé kamenné stavby (sakrální či profánní), z nichž mohou pocházet architektonické detaily románského charakteru, nalezené při úpatí návrší.
Stavbu zděného hradu zahájil na místě opuštěného a zničeného hradiště až v pol. 14. st. král Kazimír Veliký, o čemž svorně svědčí kronikáři Jan Długosz i Jan z Czarnkowa. Z této stavby se však mnoho nedochovalo, většina objektů byla odstraněna při následných přestavbách. Kazimírovské stavbě náleží zřejmě pouze opravené nízké torzo volně stojící osmiboké věže (zvaná „Šlechtická") s okrouhlým vnitřním prostorem, umístěné v severovýchodní části hradu (zřejmě charakteru bergfritu při vstupu), archeologicky zkoumané v r. 1981. V kazimírovské etapě zřejmě došlo i k propojení hradu a městského opevnění.
Podstatně více informací existuje o podobě sandomierzského hradu z konce středověku - především díky popisu staveb a seznamu inventáře sepsanému v r. 1510. Tehdy zde existovala brána se zbrojnicí, hlavní jižní palác („dům nad Wislou") a další podsklepené kamenné palácové křídlo s kaplí a bytem podstarosty. Mimo opevnění se nacházel pivovar, pod hradem u Wisly pak žentourový mlýn a špýchar. Většina zde zmiňovaných staveb zřejmě pochází z přestavby, kterou nechal provést po r. 1480 starosta Rafał Jarosławski.
Velká přestavba hradu na renesanční zámek byla zahájena za krále Zikmunda I. Starého v letech 1520 až 1526 dle projektu mistra Benedykta (stavitele z Wawelu) a pokračovala v několika etapách po celé století. V letech 1513 až 1514 byly strženy poškozené budovy a započala postupná výstavba obytných křídel kolem pravidelného obdélného nádvoří. Podstatnou částí jižního křídla se stal starší gotický palác („dům nad Wislou"), k němuž bylo na východě přistavěno nové dvoupodlažní podsklepené jednotraktové renesanční křídlo.
Byla zahájena i stavba západního křídla, dokončená však až v následující etapě v letech 1564 až 1566 pod vedením stavitele Klimunta. Západní křídlo bylo tehdy prodlouženo a ukončeno nárožní věžicí. Stavební práce, zejména na fasádách a v interiérech, se však protáhly až do počátku 17. st. Pravidelný blok trojkřídlého renesančního zámku byl tehdy na severu uzavřen hradbou s novou branou v severovýchodním nároží. Přístup vedl nadále ze strany města po dřevěném mostě přes rokli.
Zámek si i nadále podržel ve spojení s městem a celkově výhodnou polohou svůj strategický obranný význam a v době „Potopy" byl proto spolu s městem obsazen švédským vojskem. Při ústupu 31.3. 1656 však Švédové zámek vyhodili do povětří. Město již bylo Poláky dobyto, ale na hradě se ještě bránila posádka hejtmana Sinclaira. Když Švédové viděli své bezvýchodné postavení a dostali svolení svého krále Karla X. Gustava, evakuovali se přistavenými loďkami a prámy a odpálili nálože naládované do sklepů právě v okamžiku, kdy polské oddíly překonávaly hradby. Při výbuchu tak zahynulo několik set Poláků. Celá scéna je velmi barvitě vypodobněna na mědirytu E.J.Dahlberga.
Výbuch zcela zničil východní a prakticky i jižní křídlo, zatímco západní křídlo vyvázlo jen s nevelkým poškozením. Tato část zámku proto byla vletech 1680 až 1688 na příkaz krále Jana III. Sobieského opravena a přestavěna a převzala veškeré funkce správního i obytného sídla, zatímco jeho vojenská funkce zanikla. Tato stavba s menšími úpravami přetrvala dodnes. Bylo zde apartmá starosty, místnosti soudního dvora, kanceláře, archiv i pokladnice a také nezbytné obslužní prostory (kuchyně, aj.). Vedle volně stojícího paláce byly ve zbytcích jižního křídla zřízeny královské stáje.

Další poškození zámku přinesla krátká vláda Barské konfederace, po níž však byl znovu opraven. Při třetím dělení Polska pak objekt připadl rakouskému záboru. Okupanti zřídili v zámku trestní soud a vězení. Adaptace na vězeňský objekt znamenala utilitární úpravy interiérů i celé stavby. R. 1828 byly odstraněny ostatní objekty kromě západního křídla a celý areál byl uzavřen novou zdí. Adaptace však byla dokončena až v letech 1894 až 1900, kdy byla na jihu a východě přistavěna k obvodové zdi přízemní křídla obsahující vězeňské cely a celý areál byl obehnán novou vnější zdí. Na severu vyrostl nový samostatný obytný dům pro potřeby personálu.

Vězení bylo zrušeno teprve r. 1959, kdy byla zahájena oprava pro potřeby regionálního muzea. Dochované západní křídlo se dvěma věžicemi obsahuje četné renesanční fragmenty. Jeho nejstarší součástí je však polygonální cihlová jižní věžice na kamenné čtverhranné substrukci, s dekorativním cihlovým zdivem a zbytkem krytého strážního ochozu.
Město - raně středověká osada při hradisku (pracovně zvaná předhradí) existovala již nejpozději v 9. st. Zaujímala obě další návrší nad Wislou směrem k severovýchodu - katedrální a kolegiátní, která byla rovněž lehce opevněna (odděleně) obranným valem dřevohlinité konstrukce. Osada na návrších získala r. 1227 městská práva a stala se rychle hlavním mocenským a hospodářským centrem Sandoměřského knížectví. Toto opevnění však nedokázalo zadržet nápor Tatarů a Rusínů r. 1259. Po třídenním útoku bylo předhradí dobyto a hrad se pak vzdal na milost a nemilost. Vzhledem k tomu, že výkupné zaplacené vyjednávači shrábla pouze rusínská část útočníků a Tataři ostrouhali, vyvraždili poté osazenstvo hradu a zničili jeho opevnění.
Fatální tatarský nájezd r. 1259 ukončil jednu z etap vývoje lokality. Z živé obchodní stezky Praha - Kyjev, kvetoucí Via mercatoria, se stala krvavá Via militaris, po které mašírovali Tataři, Rusíni a Litevci a v patách za nimi kráčela smrt. Hrad byl sice po odchodu Tatarů opraven, ale stará předhradí již znovu osídlena nebyla. Roli mohla hrát jejich neúspěšná obrana, ale hlavním důvodem byla pravděpodobně jejich malá rozloha.
Nové město bylo založeno r. 1286 na sever od tří návrší nad Wislou na tzv. Městské výšině, asi 150 m severně od hradu, s kterým však nebylo spojeno. Mělo nepravidelně oválný tvar a rozkládalo se zhruba v prostoru dnešního náměstí a jeho nejbližšího okolí. Charakter opevnění tohoto města není doložen, ale mohlo jít maximálně o lehký val s palisádou. Poněkud zarážející pro dataci nového založení je proto fakt, že již rok poté, r. 1287, se Sandomierz úspěšně ubránila dalšímu nájezdu Tatarů. Asi to tihle Tataři pod vedením emíra Nogaje a chána Telebuga silně odflákli... Dalším důležitým datem pro vývoj města je r. 1349, kdy se po vyšlapané Via militaris vydala litevská vojska a dokonala zkázu města. Ani druhá lokace se tedy příliš nepovedla.
Místo na Wisle a na křížení obchodních stezek však bylo příliš důležité. Proto byla po r. 1349 provedena nová lokace města, již králem Kazimírem Velikým. Nové město bylo vybudováno během třetí čtvrtiny 14. st. Posunulo se ještě dále na sever a zaujalo celý vrchol městského návrší s nízkými, ale dosti strmými svahy (od hradu až po jeho severní konec) a dosáhlo tak dvojnásobku rozlohy předchozího založení. Nové založení do sebe opět pojalo i obě dávná raně středověká předhradí, katedrální a kolegiátní návrší. Terén města tak byl rozbrázděn několika hlubšími roklemi, které tyto vršky oddělovaly. Podle kronikářů Jana z Czarnkowa a Jana Długosze nechal Kazimír Veliký obehnat celé město o rozměrech 300 x 650 m cihlovou hradbou o celkové délce cca 1700 m a také nechal vybudovat nový hrad na hradním návrší, nyní již připojený jednou svou stranou k areálu města. Městská hradba věrně kopírovala okraje návrší, pouze sbíhala na dno roklí a zase vzhůru. Uvnitř hradeb se tak ocitly všechny sandoměřské kostely, včetně kolegiátního kostela sv. Petra.
Hradby byly, vzhledem ke své značné délce, pravděpodobně budovány postupně až do konce 14. st. Měly však jednotný charakter. Jejich tloušťka zdiva dosahovala až 2,2 m (v západní části) a výška až 9 m. Potvrzují to stopy na bočních stěnách Opatowské brány a vstup na hradební ochoz ve výšce jejího II. podlaží. Hradba byla ukončena ochozem s cimbuřím (nikde nedochovaným), o čemž svědčí stará vyobrazení města. Zesílena byla jednoduchými hranolovými, dovnitř otevřenými baštami o stejné výšce jako zeď. Podle ikonografických materiálů jich bylo lokalizováno minimálně 16, v rozestupech 30 - 60 m. Výjimkou byla severovýchodní nárožní bašta, což byla uzavřená hranolová věž převyšující hradbu o cca 5 m.
Do města vedly původně tři brány: Opatowská od severu, Krakowská od jihu a Lubelská (též Rybářská) od východu. Poslední dvě se nacházely na dně roklí zařezávajících se do městského návrší. Čtvrtá brána - Zawichojská - stála necelých 100 m na východ od Opatowské brány a byla proražena teprve v 16. st. Její průjezd byl umístěn přímo v jedné z hranolových bašt a opevněn barbakánem. Všechny gotické brány byly umístěny v hranolových věžích s průjezdem, které byly v 16. st. zvýšeny a opatřeny dekorativní atikovou nástavbou. Do města vedly dále malé fortny, z nichž je dodnes dochována Dominikánská branka na západě. Městské opevnění zcela postrádalo příkopy a spoléhalo se ryze na přírodní ochranu a samotnou hradební zeď. Do dnešní doby se dochovalo pouze fragmentárně na severu a západě, kde je v delším úseku hradby za synagogou i částečně rekonstruovaná bašta. Jeho nejzajímavějším zbytkem je severní Opatovská brána. - gotická cihlová stavba ze třetí čtvrtiny 14. st. Šestipodlažní hranolová věž (9 x 9,5 m, stěny 2 m) s kamenným hrotitým portálem je vybavená předbraním. Okolo r. 1505 byla zvýšena a kolem r. 1550 doplněna atikou ve formě „vlaštovčích ocasů“. V současnosti je zpřístupněna. Hradby byly v novověku většinou rozebrány na stavební materiál, východní část vzhledem ke statickým problémům „ujela“ ze svahu.
Řada památek se nachází v areálu historického hrazeného města. Katedrální kostel Narození Panny Marie je gotická cihlová stavba s užitím pískovce pro kamenické detaily a armování. Byla vybudována postupně na románských základech jako fundace Kazimíra Velikého v r. 1350, dokončena do první čtvrtiny 15. st. Kaple sv. Misie na jižní straně je z r. 1585, barokizována v letech 1611 až1613. Kostel byl přestavěn v letech 1660 až 1680, stavba sakristie provedena v letech 1792 až1794. Regotizován v letech 1886 až1893. Je to halová stavba s trojbokým závěrem, barokní kaplí a fasádou. V presbytáři výmalba v rusko-byzantském stylu (před 1434), kaple vymalována vletech 1770 až1775 rokokově. Barokní zvonice z let 1737 až 1743.
Kostel sv. Pavla - původně gotický (1426 až 1434), přestavěný a vyzdobený barokně (1637, 1728 až1745), jednolodní, s barokní kaplí sv. Barbory (1706 až 1719).
Špitální kostel sv. Ducha - původně gotický z 15. st., barokizovaný ve druhé pol. 17. st. a po r. 1757. Jednolodní s klasicistní fasádou (1829).
Klášter dominikánu s kostelem sv. Jakuba je fundací biskupa Ivana Odrowąża z r. 1226. Kostel sv. Jakuba je původně pozdně románskou cihlovou stavbou ze druhé čtvrtiny 13. st., presbytář připojen v polovině 13. st.. Přestavěn barokně v letech 1624 až 1673, restaurován a dostavěn 1907 až1909. Plochostropá bazilika s plasticky zdobenými fasádami a dvoudílným portálem od severu. Hodnotné boční kaple (barokní Růžencová - po 1624/1673, barokní Svatojakubská - 1634, pozdně renesanční kaple Mučedníků sandoměřských - před 1605, kupolová, s kvalitní štukaturou z let 1640 až 1642). Raně gotická zvonice z přelomu 13. a 14. st. Na jihu je zachována část kláštera - zbytek jeho patrového východního křídla.
Jezuitská kolej (Collegium Gostomianum - podle Hieronima Gostomského, který sem jezuity přivedl) - pozdně renesanční monumentální budova (1605 až 1615, stavitel Michaí Hincz), opravená v letech 1820 až 1826 (Franciszek Reinstein) a částečně rozebraná v r. 1863. Impozantní čtyřpodlažní ruina se výrazně uplatňuje v siluetě Sandomierze při pohledu přes Wislu.
Synagoga je pozdně barokní stavba z r. 1758, obnovena po r. 1945 a opravena v 70. letech.
Radnice je cihlová renesanční budova z doby kolem poloviny 16. st., s věží ze druhé čtvrtiny 17. st., restaurována r. 1873. Dnes místní muzeum.
Długoszův dům - gotický, cihlový, založen Janem Długoszem r. 1476, přestavován r. 1685, opravován (a regotizován) v letech 1865 a 1934 až 1935 Franciszkem Mączyńským. Patrová rozměrná stavba s vysokým krovem a sedlovou střechou, zdobenými štíty a zdivem dekorativně prokládaným pásy tmavých přepálených cihel. Diecézní muzeum sakrálního umění.
Městské domy - vesměs ze 16. až l8. st., postaveny převážně s využitím gotických sklepů z 15. st., horní podlaží upravena v 19. až 20. st.
V okolí nalezneme ruiny sídel Ossolin, Miedzygorz, klášter Koprzywnica a další památky v kraji Podkarpackie

hrad Rytwiany

zpět na mapu kraje Swietokrzyskie

 rezidence Sobków