Nyon - hrady

*BURSINEL*
*přestavěná středověká tvrz*
lokace : 46º26´25.974´´ / 6º18´24.84´´

znak městečka Bursinel





Na vrcholu úbočí, které se vypíná nad silnicí procházející napříč celým kantonem a mající přesný přehled o lidech cestujících pod ním, stojí zámek Bursinel. Nachází se mezi městy Rolle a Nyon. Jednoduchá průčelí zámku jsou ze všech stran obklopena stromy. Zdejší sídlo sehrálo jednu z hlavních rolí v dějinách tohoto regionu.

Obec byla dříve klidným místem pro návštěvníky, dnes je významným dopravním uzlem. Stará římská silnice vedla přímo před zámkem, což nám dokladují antické dlažební kameny, odkryté při vykopávkách. Sál, v kterém je vysvětleno vše o "obchodování", zaplnil celé první poschodí této staré, ještě dobře zachované věže. Je zajímavé si uvědomit, jaký je to zázrak, že věž ještě dnes stojí, přestože prošla odvetnými opatřeními ze strany Bernské vlády za její dobu panování 2 a 1/2 století.

Vesnice byla poctěna ve dnech 23.8. až 16.9. 1946 návštěvou Winstona Churchilla. Na tuto událost upomíná pamětní deska s anglickým lvem, vetknutá do zdi radnice 30.8. 1985. Strávil zde několik dnů.

Původně zde stávala římská obchodní stanice, jenž byla postupně rozšířena a přestavěna na gotickou tvrz a sídlo šlechtice. První písemné zprávy o vsi pochází z r. 1139 pod názvem Brucines v souvislotí s místní kaplí St. Hilaire, jenž je od 13. stol. farním kostelem. Další zápis z. r. 1220 uvádí obec pod názvem Brucinais. Následuje zmínka z r. 1252, kdy zdejší zboží přenechává klášter v Bonmont jako zázemí pro hospodaření kartuziánek z Oujon. V té době zde byly tři pěkné statky. Výstavba opevněného sídla v tomto místě byla patrně nutností doby a také aktivitou místní šlechty, jenž klášterní zboží spravovala a ochraňovala.

Po většinu středověku se o zdejší majetky dělil rod Mont- le- Vieux s klášterem kartuziánek z Oujon.

V r. 1415 je v písemnostech záznam o pokračování sporu mezi tehdejším hradním pánem Františkem Boverim, řešeného v soudním obvodu Grandson, o náhradě za údržbu nějakých hrází pro mlýny na svahu nad hradem. Tehdejší hradní pán žádal jménem hraběte Savojského náhradu škody po obyvatelích města Grandson, jenž tyto hráze měli na své náklady udržovat.

Od r. 1535 pak patřil zámek rodině ze Sacconay, která zde vládla po další tři stol. Jedním z významných členů této šlechtické rodiny byl Jan ze Sacconay (1646 až 1729), generál ve službách krále Francie, později velel vojenskému kontingentu Holanďanů a nakonec Angličanů. Zuzana ze Sacconay, vnučka Jana Bernarda Ferdinanda z Watteville zde sídlila až do r. 1783, přičemž si před tím na základech staré tvrze zde nechala postavit klasicistní zámek. Zámek po té patřil této rodině pocházející z Bernu až do r. 1854, kdy jej od ní koupil Bedřich Monod z Morges. Dne 17. července 1956 bylo panství se zámkem majetkem jedné realitní kanceláře v Lausanne. Objekt i s hospodářským dvorem, parkem a stájemi je dnes v soukromých rukou, ale je po domluvě v exteriérech přístupný.

*Liga* Lžíce
Situace byla na počátku 16. stol. na území Waadt velmi vážná. Savojský vévoda Karel III. velmi toužil získat město Ženevu do svého majetku, přitom zpozoroval, že Waadt je ochoten mu sloužit. Přesto Ženeva se svými obyvateli nebyla ochotná se mu poklonit. V r. 1526 byla uzavřena smlouva mezi Ženevou, Freiburgem a Bernem, která vévodu ze Savojska jen ještě více rozdráždila. V Ženevě existovaly v té době vedle sebe dvě politické strany, které měly zcela protichůdné řešení celé situace. První z nich se jmenovala Eidgenots, která byla nakloněna pro spojenectví se zbytkem tehdejšího Švýcarska a druhou stranou byli Mamelous, kteří si naopak přáli spojení se Savojskem. První strana měla většinu hlasů a tak museli členové spolku Mamelous prchnout ze země, většina z nich se uchýlila do oblasti Waadt, kde nabádali šlechtice k tomu, aby pomohli savojskému vévodovi zmocnit se jejich města. Protože odedávna nenáviděli členové šlechtických rodů z Waadt včetně Savojců toto město s jeho občany a obchodníky, nebylo daleko k činům.

V říjnu r. 1527 se v rytířském sále zámku Bursinel shromáždili tito urození muži k veselé hostině, kde velmi pomlouvali občany města na konci jezera. Jeden z nich, který svou lžící švihal ve vzduchu, křičel: "Jakože já toto držím, tak budeme Ženevu polykat." Chvástavost tohoto typu se často stává po dobře zalévaném jídle a druhého dne se na vše většinou zapomene. V případě hostiny na zámku Bursinel, tomu tak bohužel pro jednotlivé účastníky nebylo. Právě naopak okamžitě svými činy vstoupili do historie, protože tito urození muži sjednocení Ligou Lžíce se pokusili izolovat město Ženevu, a naopak každou zprávu z vnější strany zachytili. Jejich vojenské oddíly zpustošily v širokém okolí selské dvory a usedlosti, zabraly veškerý dobytek a zabavily zboží obchodním cestujícím. Celou okolní krajinu nechali zablokovat, takže veškeré komunikace do města byly uzavřeny. Jediná přístupová cesta vedla přes jezero. Žádný z rytířů Lžíce neměl odvahu se protivit savojskému vévodovi a tím pádem se již nemohli více spoléhat na své spojence ze Švýcarska. V následujících letech pokračovaly nemilosrdné boje mezi "Ligou rytířů Lžíce" a Ženevou.

I přes svůj směšný název nebyla Liga skupinou nějakých amatérských válečníků. Měla perfektně zpracované stanovy, sloužilo ji množství úředníků, spolupracovala s kláštery, převory, atd. zkrátka byla dobře organizována. Aby člověk mohl příslušet k této elitní skupině, musel být šlechticem, který byl podřízený přímo savojskému vévodovi a vždy na krku u sebe nosit lžíci ze zlata nebo stříbra jako odznak Ligy. Liga se rychle stávala mocnější a tím více se jí Ženeva začala obávat.

Rok po té památné hostině přitáhlo vojsko pod vedením Františka z Pontverre, pána na Faucigny, pod hradby města Ženeva. Nebyla to malá armáda, dostavilo se sem přibližně 7 000 až 8 000 mužů. Schopný vojevůdce Pontverre zde byl zabit a jeho smrt přivedla Ligu do beznadějné situace, poněvadž si museli zvolit nového velitele, který by pokračoval v boji. Stal se jím baron ze Sarraz a pán ze Saint-Martin-du-Chéne.

V r. 1530 shromáždila Liga v blízkosti hradu Vufflens armádu čítající téměř 4 000 mužů, která pochodovala směrem k Ženevě. S vyzbrojenými oddíly táhly i jejich vůdci, obešli Coppet a zdržovali se před městy, které cestou míjeli. Ženeva se odvolávala vůči Bernu a Freiburgu na práva, která mezi sebou měla, zatímco se Bern a Freiburg snažily starou smlouvu o podpoře ukončit. Pomoc nakonec přesto přišla, švýcarské oddíly prošly celým územím Waadt a cestou vypálily všechny zámky urozených mužů, kteří byli účastníky Ligy, neboť samozřejmě měli seznam jejich rodových sídel. Tím došlo i na zdejší sídlo, které pak již nebylo nikdy plně obnoveno.

Na horní části svých valů postavili Ženevané útočné oddíl svých spojenců, kteří měli také za úkol vypalovat zámky neopatrných rytířů. Savojský vévoda, který se snažil společně s Ligou dobýt město ještě před příjezdem Švýcarů, okamžitě uprchl. Po bitvě u Grandson a Morat a zvlášť u Marignan měli švýcarští vojáci pověst válečných barbarů, tak mocných, že ani Liga ani Savojci se neodvážili se tu dále zdržovat.

Během těchto dramatických událostí sebrala Ženeva odvahu. V této době čítalo město stěží 6 000 obyvatel, z toho minimálně 1/2 bydlela z nedostatku místa na předměstí. Tato předměstí, která by v případě dalšího útoku mohla pomáhat dobyvatelům, byla proto ženevskými oddíly zbourána. Kamení z těchto demolic bylo dále použito na zvýšení valů a hradeb, hlavně v místech, kde se očekával další útok, aby lépe odolávaly ztečení pomocí žebříků.

Mezitím uzavřel savojský vévoda mírovou smlouvu s Bernem, v níž bylo stanoveno, že oblast Waadt zůstane i nadále v držení Savojska a také že bude zaručena bezpečnost Ženevy. Nyní museli rytíři Lžíce uznat, jak pomatení a opilí byli na hostině v Bursinel, když si naivně mysleli, že válka bude krátkým a snadným bojem. Rozzuření svým neúspěchem v Ženevě, a obzvlášť pro zapálení svých hradů, mstili se páni Lžíce na ženevských poddaných, zatímco i nadále trápili Ženevu. Ale když savojský vévoda začal mít strach, že by Waadt mohl ztratit, odvolal rytíře Ligy a situace začala být značně napjatá.

Do této situace vstupuje francouzský král František I., který měl na Savojce "pifku". Protože již nechtěl, aby Ženeva byla opět savojskou državou, vyslal také on svou armádu na pomoc Ženevě. Když protiženevské oddíly zjistily v jaké prekérní situaci se nacházejí, rozhodly se rychle jednat, nemělo dále smysl setrvávat před hradbami tak odvážného města a zachránily se přesunem na návrší. Toho využil Naegeli v čele své armády z Bernu, podařilo se mu zcela bez odporu proniknout na území Waadt, až do oblasti města Yverdon, aniž by přitom ztratil jediného svého muže.

V r. 1527 v Bursinel složená přísaha vedla k tomu, že Bern využil této záminky, aby mohl po dobu příštích 250 let ovládat (1536 až 1798) zdejší kraj dosazeným správcem v Morges. Toho času zámek Bursinel patřil šlechtici ze Sacconay, který byl členem Ligy. Proto jej po dobytí bernské jednotky nechaly téměř do základu spálit, takže teprve v průběhu 18. stol. došlo k jeho znovuvýstavbě, přičemž půdorys gotické obytné věže se zachovaným rytířským sálem, je posledním svědkem pověstné hostiny. V letech 1798 až 1803 patřila obec do Helvetské republiky ke kantonu Leman. Dnes zde žije cca 500 trvale usedlích lidí, z tohoto počtu se deset rodin živý vinařením, sadařením a zemědělstvím. Zbytek obyvatelstva poskytuje služby a řemesla. Víno se pěstuje v Bursinel (katastrálně) na 28 ha půdy. U vinice Oujonnet, dřívější držbě kláštera Oujon, stojí panský dům ze 16 stol.. V parku na břehu jezera nalezneme v r. 1828 vystavěnou vilu Choisi.


Z původní středověké dispozice hradu (tvrze) zůstala dodnes stát ještě hranolová obytná věž čtvercového půdorysu, jejíž okna jsou zdobena sloupky, jakož i dlouhá budova, která je obklopena klasicistním sloupořadím pocházejícím z 18. století.

V okolí se nachází tvrz Bursins

Distrikt Nyon - HRADY


	Bursinel	Gingins
	Bursins	Nyon
	Duillier	Peroy
	Genolier Molard	Rolle


kraj Morges	zpět na mapu Vaud	kraj Riviera-Pays-d'Enhaut